Rakouští Svobodní uvedli, že mají „bezpočet důkazů“ o tom, jak často byl v nedávné prezidentské volbě korespondenční volbou porušen zákon. Jak vážně brát toto sdělení není jasné, na jistou míru spornosti použití doplňkových volebních nástrojů to však ukazuje. Přesto se v České republice oživila debata, zda náš volební systém nerozšířit o podobné instrumenty těm rakouským, a „neusnadnit tak voličům život“, jak se bezprostředně vyjádřil Andrej Babiš.

Úleva, s jakou evropské elity přivítaly výsledky rakouských voleb, mohla pramenit i z „objevu“ takového volebního nástroje, který by napříště umožnil – při hrozbě vítězství „špatné“ varianty – vstoupit mezi voliče a volební urnu. Nebylo by to ostatně v současném evropském kontextu ničím novým.

Sám z vlastní zkušenosti vím, s jakou lehkostí bylo v Evropském parlamentu – údajném „chrámu evropské demokracie“ – pravidelně ignorováno právo na svobodu volby. Namísto tajného hlasování volebním lístkem do urny se běžně „volilo“ schvalovacím potleskem, namísto kontrolovatelného elektronického jmenovitého hlasování o pozměňovacích návrzích se v chaotickém tempu mávání rukama snažil předsedající „odhadovat“ optickou většinu.

Rakouský příklad je třeba brát vážně. Seriózní výkon volebního práva je postupně destruován nástroji evropské postdemokracie, což vyvolává pochyby o férovosti voleb a současně oprávněně oslabuje důvěru voliče v to, že jeho hlas může ještě něco změnit. I zde hledejme jednu z příčin nechuti občanů účastnit se voleb. A vůbec jim není třeba po babišovsku (a po evropsku) „ulehčovat volební život“. Postačí jen volit normálně.