Odebrání dětí paní Michalákové v Norsku a celé chování norských orgánů je jasnou fackou multikulturní společnosti. Vždyť i Češi a jiný východoevropané mají nějakou kulturu a ta by měla být v multikulturní zemi respektována. Nejde jen o odebrání dětí samotné, ale třeba i o to, že matka se s dětmi téměř nesmí stýkat a nesmí s nimi mluvit česky.

Chování norských úřadů je daleko více rasistické a nacionalistické než jiné případy, které jsou za rasismus označovány. Když třeba obyvatelé českých měst protestují proti přistěhovalectví muslimů, je to přirozená obhajoba vlastní kultury, přesto jsem slyšel názory multikulturalistů, že je to rasismus (k chování norských úřadů ovšem mlčí). Samozřejmě, že jsou pošetilí multikulturalisté, kteří budou za rasismus považovat cokoliv.

Chování Norů je přirozenou obranou národa, který vymírá, partnerské páry jsou neplodné a tlak na získání dětí je veliký. Peněz je dost a tak je v tomto světě vždy možné navzdory všem opatřením, bezzubým zákonům a institucím dosáhnout svého a dítě si opatřit. Nacionalistické představy nedovolí, aby původní kultura jejich matek byla přítomna, a tak je lepší děti od jejich biologických rodičů naprosto oddělit. Tam, kde jsou peníze, se zákony vždy ohnou, ustoupí všechny hodnoty i nehodnoty, najednou se o rasismu a nacionalismu nemluví. Ve světle toho je vidět, v jakém chaosu žijeme a zároveň jaká hloupost je multikulturalismus. Také si lze domyslet, že bude platit jen pro toho, kdo je slabý, nedovede se bránit a nechá se tímto nesmyslem ovlivnit, případně zastrašit křivým zastrašováním rasismem, nacismem apod.

Závěr:

Čekal jsem nějakou reakci agresivních multikulturalismů na chování norských úřadů. Zatím jsem nic neslyšel. Požadavek multikulturalistického chování opravdu platí jen pro nás? Lépe řečeno pro ty, kteří nemají prostředky nebo vůli se bránit?

Podle mého názoru mají jednotlivé kultury právo na svoji existenci kontinuálně, dědici mají právo na svoji zemi a její kulturu. Přistěhovalci se musí přizpůsobit do té míry, do které si to domácí obyvatelé přejí. Požadavek na kulturní přizpůsobení je legitimní. Pokud vzniknou spory v rámci domácího obyvatelstva, je nejproduktivnějším způsobem nějaká míra oddělení (vlastní obce, kde se mohou kultury realizovat).

Pokud se někdo odstěhuje do jiné země, třeba do Norska, musí se přizpůsobit i tam. Každý přece ví, jak se chovají norské úřady, a pokud chce někdo vyjídat norské sociální fondy (přídavky na děti apod.), tak asi bude muset respektovat jejich kulturní paradigma se všemi riziky. Pokud tak učiní, potom si nemůže stěžovat.

Jediná sporná otázka je, zda děti paní Michalákové jsou českými občany, a zda tedy nemá český stát za povinnost je chránit. Pokud se norské úřady chovají svévolně k českým občanům, je to na diplomatickou při. Případně je legitimní zpětný únos.