Praha nebude vyjednávat s únosci, ale se spojencem

Čteme-li o dvou Češích, kteří se ocitli v turecké vazbě, může to působit jako nic nového pod sluncem. Občas se stane, že někoho touha po zážitku či neopatrnost přivede do role rukojmího či úředně zadrženého. Pak je na českém státu, jak se k věci postaví. Není mu co závidět. Buď se dohodne s únosci, ačkoliv tvrdí, že s nimi nejedná – tak tomu bylo u Antonie Chrástecké a Hany Humpálové, držených dva roky v Pákistánu. Nebo to stát zvládne neformálně – tak tomu bylo před pěti lety u tří Čechů, kteří v Zambii fotili před leteckou základnou a byli zadrženi. Ale případ Markéty Všelichové a Miroslava Farkase se zásadně liší.

Jistě, neznáme podrobnosti, ale něco je jasné i tak. Turecko, ať už si o něm a prezidentu Erdoganovi myslíme cokoliv, je náš spojenec v NATO. Proto teď nepřipadá v úvahu ani varianta vyjednávání s únosci (případ Chrástecká a Humpálová), ani varianta ve stylu Jamese Bonda (případ Zambie). S Tureckem se to chtě nechtě musí řešit oficiálně.

Roli bude hrát turecký zákon, jakkoliv nám cizí, a český diplomatický um. Musí vyjít z toho, že Turecko drží dva české občany, kteří se provinili jen tím, že v Sýrii bránili Kurdy (připojili se k milici YPG) proti genocidě, jež jim hrozí ze strany Islámského státu (rozuměj: sunnitských džihádistů).

Každý cizinec, který se zapojí do bojů v Sýrii, je podezřelý. Ať už jako ten, kdo podporuje brutální režim, či jako ten, kdo – třeba v dobré víře – pomáhá džihádistům. Jestli je v Sýrii nějaká síla, která taková podezření minimalizuje, tak Kurdové. Ti nebojují ani za vládu, ani za chalífát, ale jen za přežití své vlastní komunity. A jestli má Západ problém s Tureckem, tak hlavně tady. Ankara spatřuje větší hrozbu v Kurdech (i těch syrských ohrožených Islámským státem!) než v sunnitských džihádistech. Proto má zákony, které umožnily zadržet Všelichovou a Farkase, aniž by něco udělali v Turecku.

Česká vláda si může myslet, že Všelichová se zachovala lehkovážně, když o svém boji za Kurdy otevřeně mluvila do českých médií. Může si dokonce myslet, že za to zaslouží pár na zadek. Ale úředně musí udělat vše pro záchranu obou zadržených. Bude-li hledat páky na Turecko, najde je nejspíš u toho, po kom samo Turecko něco žádá – v EU. Nemusí se nám líbit turecký požadavek bezvízového styku s EU, ale je to teď hlavní páka na Ankaru. Právě Brusel či Berlín – spíše než Praha – mohou Ankaru přesvědčovat, že hrozba džihádismu je zásadnější než turecká obava ze syrských Kurdů i těch, kteří jim pomáhají v obraně života.

LN, 19.11.2016