Díky Kimovi mají Čína a Rusko Ameriku v kleštích

Kdyby existovala lékařská diagnóza „pocit beztrestnosti“, dobře by se dala zkoumat v Severní Koreji. Ať udělá Kim Čong-un cokoliv, stejně zůstává z obliga, zatímco kritika se sveze na Donalda Trumpa. Tedy ne že by si ji nezasloužil tak jako každý prezident supervelmoci. Ale dělat z Trumpa absolutního otloukánka v této věci je nefér.

Jenže právě proto, že je nefér, používají paušální kritiku s takovou oblibou lídři Ruska a Číny, jak se ukázalo na zasedání skupiny BRICS. Stačí vzít události po řadě. Kim odpálí raketu, jež přeletí napříč přes Japonsko. Kim řekne, že má vodíkovou bombu. Možná to je pravda, možná není, ale nikdo to na lehkou váhu nebere. Kim se ukáže s jakýmsi modelem. Je to zmenšená nálož do špičky rakety? Možná ano, možná ne, ale nesměje se nikdo. A na to vše reaguje Vladimir Putin výstrahou před „jadernou hysterií“. Rozuměj Trumpovou hysterií.

Jistě, v tom, že USA posílí rakety Jižní Koreje, bude trocha hysterie. Ty rakety ohrožení země nezabrání. Ale nikdo z lídrů kritizujících Trumpa neříká, co by se mělo podniknout. Putin má jasno: vojenské kroky jsou „jaderná hysterie“, sankce nic neřeší, neboť politika sankcí vůči KLDR se vyčerpala, a jediným řešením je dialog. Dejme tomu, ale dialog koho s kým a o čem? Samotné slovo dialog působí jen jako bezobsažný blábol. Stejně jako apely Číny na „obě strany konfliktu“.

Není od věci připomenout, že „stranami konfliktu“ jsou už od roku 1950 KLDR a OSN. Tyto vlajky jsou stále na čáře příměří. Pod vlajkou OSN se při své návštěvě nechal vyfotit prezident Obama. A ke stálým členům Rady bezpečnosti OSN patří i Rusko a Čína. Ale když ono je tak příjemné mít díky Kimovi Ameriku v kleštích, že.

LN, 6.9.2017