Francie přestane vyrábět značku cigaret, která jí 106 let dávala tvář. Mizí další symbol rozmanitosti

Když si Francie v roce 2005 připomínala sto let od narození Jeana-Paula Sartra, vznikl problém. Peníze na plakáty se slavným filozofem se v jeho vlasti našly bez potíží, zato bylo nemožné najít jeho fotku bez cigarety či dýmky. Nakonec musela Národní knihovna sáhnout k počítačové manipulaci a cigaretu z jeho fotografie odmazat. Tak velí dnešní doba norem, sterility a korektnosti.

Sartre byl žijící – a jak se ukázalo, tak i posmrtnou – reklamou na tabákový průmysl. „Kouření,“ napsal kdysi, „je symbolický protějšek destruktivního osvojení si celého světa.“ V jeho případě šlo hlavně o cigarety značky Gauloises. Za připomínku to stojí právě teď, kdy výrobce gauloisek – firma Seita – oznámil, že v roce 2017 zavře svou poslední továrnu v kontinentální Francii. Zůstane jen jedna malá na Korsice pro tamní lokální trh.

V dnešní – normativní, sterilní a korektní – době to vyvolá spíše potlesk, i když k uzavření továrny firmu nevedou zdravotní důvody, nýbrž jen klesající rentabilita. Leč bez ohledu na důvod jde o další krok zlepšující životy i zdraví lidí, společností, ba Evropanů jako celku, že.

Ale na těchto řádcích řekneme bez obalu, že je to ohromná ztráta. Kdo je ještě schopen uvažovat jinak než normativně, sterilně a korektně, uvědomí si, co všechno značka Gauloises pro Francii i svět znamená. A i když ještě neumírá úplně (vyrábí se v Německu a v Polsku), je to příležitost k oslavnému nekrologu.

S gauloiskou proti uzavřeným bublinám

Gauloises, to je něco mnohem více než papírová rulička plněná tabákem. Je to francouzské rodinné stříbro, jehož ztrátě výrobce nedokázal zabránit. Je to jeden ze symbolů Francie i celého 20. století. Je to doklad nejenom francouzské identity, ale i její rozmanitosti a pestrosti.

Gauloisky ve své tradiční podobě, tedy krátké cigarety bez filtru, s tmavým tabákem (původně ze Sýrie a Turecka) a nezaměnitelnou krabičkou, vždy vyčnívaly v záplavě zaměnitelných „světových“ značek – asi tak jako poctivá piva dobře ošetřovaných značek vyčnívají v záplavě „světových“ budů či heinekenů.

Stačí se podívat na heslo Gauloises ve Wikipedii. Jeho těžiště zaujme spíše kulturní antropology než ekonomy či analytiky. Značka Gauloises spatřila světlo světa v roce 1910. Už o čtyři roky později se spojovala s vojáky v zákopech první světové války (francouzským slangem poilu). V další generaci s odbojáři proti kolaborantu Pétainovi i nacistům. A to je neodmyslitelná součást francouzské identity.

Gauloisky kouřil George Orwell, když žil v meziválečné Francii (kdo zná jeho knihu Na dně v Paříži a Londýně, ví, o čem je řeč). Značka Gauloises prostě už v první polovině 20. století vytvářela něco, čemu se až později začalo říkat statusový symbol: gauloisky kouřili – a s tou značkou byli spojováni – lidé jako Pablo Picasso, Jean-Paul Sartre, Albert Camus, Jean Baudrillard nebo Jim Morrison (idol 60. let a frontman americké skupiny Doors, jenž zemřel v Paříži). V tom defilé osobností najdeme snad všechny, kteří měli s Francií co společného a jejichž poselství – slavené či kritizované – stále žije. Není tam uveden Henry Miller, ale to může být opomenutí Wikipedie. Představě, že v meziválečné Paříži by muž Millerova typu nekouřil gauloisky, se člověk zdráhá věřit. Koneckonců je kouřil i John Lennon, jenž v Paříži nežil.

Gauloisky pomáhaly utvářet i literární a filmový obraz světa. Neobešel by se bez nich Henri Charriére a jeho slavný autobiografický příběh Motýlek. Objevují se v proslulém filmu Nájemník Romana Polanského, v novele Smileyovi lidé Johna le Carrého, ve filmu Smrtonosná past je kouří Bruce Willis... Ještě v 90. letech, kdy zatím naposledy hrála Francie významnou roli ve formuli jedna, gauloisky sponzorovaly týmy Ligier a Prost.

To vše je teď minulost – ať už kvůli zákazu tabákové reklamy, nebo kvůli měnícím se návykům mladé generace a poklesu rentability výroby, což vede k zavírání továren. Ale jako symbol tu gauloisky ještě zůstávají, zvláště v době, kdy se skuhrá na uzavírání se lidí do navzájem neprostupných sociálních bublin v éře IT.

Připomeňme, že statusové symboly jako gauloisky – jakkoliv nikdo nepopře jejich zdravotní škodlivost – míří proti vzniku uzavřených a navzájem neprostupných sociálních bublin. Filmového Belmonda s gauloiskou v koutku úst si mohli zamilovat levičáci i pravičáci, muži i ženy, liberálové i konzervativci. Na tohle jsou normy i zákony krátké.

LN, 2.12.2016