26.2.2020 | Svátek má Dorota


FRANCIE: Krize parlamentní demokracie

5.2.2020

Před Vánocemi jsem poslouchal na stanici France Info rozhovor s francouzským strojvůdcem. Vysvětloval, proč se účastní stávky železničářů. Vůbec nepůsobil jako klasický agresivní francouzský odborář. Klidným a kultivovaným způsobem popisoval, jak si coby mladý muž vybral kariéru strojvůdce:

„V tomto zaměstnání máte velkou zodpovědnost, musíte dobře snášet samotu a neustálé změny směn. Váš organismus nemá čas zvyknout si na nějaký biorytmus. Proti těmto nevýhodám stála nabídka jistého zaměstnání a časného odchodu do důchodu. Když jsem zvážil všechny důvody pro a proti, rozhodl jsem se smlouvu podepsat. Po deseti letech teď přichází prezident Macron a říká, že smlouva neplatí. To není fér a já jinou možnost obrany než stávku nemám.“

Nejde jen o důchody

Ač mě při pobytu ve Francii způsob, jakým si odboráři vynucují ústupky od demokraticky zvolené vlády, vždy rozčiloval, musel jsem si nyní přiznat, že nemám, čím bych strojvůdcovým argumentům protiřečil. Uvědomil jsem si, že ve Francii nejsme jen svědky smutného souboje mezi vládou a zaměstnanci státních drah na úkor cestujících, jimž dopravci neposkytují služby, za které cestující zaplatili. Jsme svědky krize parlamentní demokracie.

Macronovo hnutí La République En Marche šlo do voleb s programem, jehož předním pilířem byl slib reformovat důchodový systém. S tímto programem hnutí volby vyhrálo, a to s takovým náskokem, že díky své parlamentní většině může odhlasovat jakýkoliv zákon. V případě důchodové reformy voliči nemohou ani namítnout, že by zákon byl v rozporu s volebním programem. Háček je v tom, že ve volebním programu připravované zákony nelze rozvádět do podrobností. A podrobnosti, jež v homeopatických dávkách nyní prezident odhaluje, jsou, jak vysvětlil v rozhlase pan strojvůdce, přinejmenším diskutabilní. Tak co teď?

V parlamentní demokracii mají občané dvě možnosti: buď jít do stávky jako Francouzi, za cenu obrovských ekonomických ztrát a dopravního pekla, které současně ve Francii spoluprožívám, anebo nedělat nic a nechat si všechno líbit jako Češi, když nesouhlasí s počínáním svého demokratickou většinou vybaveného premiéra a „řeší“ to v hospodě u piva. Obě tyto varianty jsou bezpochyby neuspokojivé.

Referendum vs. řvaní v ulicích

Jelikož jsem vystudoval ve Švýcarsku a jsem švýcarským občanem, nemohu se ovšem nad tímto základním nedostatkem parlamentní demokracie, který právě Francouzi, ale i Češi palčivě pociťují, ubránit úsměvu. My Švýcaři jsme už přece tenhle problém dávno vyřešili systémem obligátních a podmíněných referend! Od roku 1949 se ve Švýcarsku musí hlasovat o jakémkoliv rozhodnutí Federálního shromáždění, vyžádá-li si to podpisem alespoň 50 000 (tedy zhruba jedno procento) voličů.

Kdyby ve Francii měli švýcarský systém přímé demokracie, nemuseli by se voliči obávat, že je prezidentovo hnutí „přelstí“ zněním důchodové reformy, jež by jim nevyhovovalo. V současné době formu reorganizace důchodů, kterou propaguje prezident Macron, drtivá většina občanů odmítá. Pokud by tedy nyní prezident v přímé demokracii chtěl prosadit svou verzi zákona o důchodech, neměl by nejmenší šanci, protože pro oponenty by sehnat podpisy jednoho procenta voličů a posléze hlasy nadpoloviční většiny bylo pouhou hračkou. V klidu, bez stávek a násilností.

Francouzi i Češi, jež znám, jsou vůči myšlence lidového hlasování překvapivě nepřátelští. Důvody, které uvádějí, mi připadají, diplomaticky řečeno, zajímavé. Francouzi udávají dva: Zaprvé, uspořádání referenda je drahé. To ovšem tvrdí, aniž by se namáhali porovnat výdaje na jedno referendum se ztrátami za jeden den stávky! Zadruhé, pod pojmem „referendum“ si část Francouzů vybaví referenda z dob vlády prezidenta de Gaulla. Ten plebiscity vyhlašoval jen tehdy, když si byl jistý úspěchem. Takže referendum je ve francouzských hlavách zafixováno jako manipulační nástroj prezidenta. A nevysvětlíte jim, že tohle opravdu není přímá demokracie. V té o uspořádání nebo neuspořádání referenda nerozhoduje prezident ani premiér, ale, pokud lidové hlasování přímo nevyžaduje ústava, občané.

Francouzi prostě jsou na stávky zvyklí a nehnete s nimi. Dokonce nyní, po sedmi týdnech dopravního martyria, průzkum veřejného mínění ukázal, že proti pokračování stávek je pouze 57 procent dotázaných, a ne 100 procent, jak by se dalo očekávat.

Používat vlastní rozum

Češi proti lidovému hlasování většinou namítají, že „u nás lidé nejsou vychovaní, aby si sami utvořili názor, a snadno podlehnou manipulaci“. To je, jako když dobročinná organizace chce Afričanům nabízet očkování proti nakažlivé chorobě a odpůrci oponují, že černoši nejsou zvyklí se nechat očkovat. Takže než bychom zkusili Afričany naučit chodit na očkování a Čechy používat vlastní mozek při referendu, musíme se asi smířit s tím, že po Africe se šíří infekční nemoci a v České republice si vláda a prezident dělají po dobu volebního mandátu, co chtějí.

Mohou Švýcaři pochopit, jak vytrvale jejich evropští sousedé lpí na parlamentní demokracii? Nemohou a já to také nechápu. Na druhé straně rozumím tomu, že švýcarští voliči vždy odmítali návrhy na vstup do Evropské unie. Proč by to také dělali, když mají mnohem lépe fungující demokratický systém? Aby skončili jako Francouzi řvoucí v ulicích nebo Češi bezmocně nadávající na vládu u výčepu?

Autor je vysokoškolský profesor působící v Paříži a v Brně

Vyšlo v LN, 3.2.2020, pod titulkem „ A co zkusit to po švýcarsku?“

Jiří Kozelka







 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.