Seděli jsme ve středu večer v hospodě a povídali jsme si – aspoň většinou – o Bělorusku. Blíží se tam prezidentské volby (mají se konat 9. srpna) a docela mě překvapilo, že se mí spolustolovníci vůbec chtěli bavit o jejich výsledku. Pro mne je jasný: jako pokaždé od roku 1994 v nich drtivě zvítězí Alexandr Lukašenko. U jedněch takových voleb jsem byla jako pozorovatelka a to, co jsem viděla, skutečně překonalo veškerá má očekávání, ač jsem už byla na ledacos zvyklá. A to jsem neviděla žádné konkrétní podvody – ke sčítání hlasů nás pochopitelně běloruské úřady nepustily. O celkově naprosto podvodném charakteru voleb však soudný člověk nemohl pochybovat. Otázkou pro mě jen bylo a zůstává, proč měl celé to nehorázné divadlo Lukašenkův režim zapotřebí: už z letmého pohledu bylo totiž zřejmé, že by byl Lukašenko zvítězil, i kdyby volby proběhly zcela řádně.

Mí spolustolovníci namítali, že se časy mění, že v Bělorusku vyrostla za posledních pětadvacet let nová generace, a že svou roli může sehrát i chování prezidenta v době koronaviru – Lukašenko totiž rozsah a nebezpečnost nákazy popírá. A lidé mohou mít strach a oprávněný vztek na prezidenta. To je jistě pravda, sama jsem v minských ulicích viděla mladé lidi, jejichž oblečení a účesy svědčily o tom, že jejich ideálem není žádný „postsovětský člověk“, že nepochybně mají přístup k internetu a jsou ve styku se svými vrstevníky daleko za hranicemi své země. Stejně mám ale pocit, že revoltující mládež volební výsledky příliš nezmění – a i kdyby, volební komise mají své osvědčené způsoby, jak má dosavadní prezident dosáhnout svých devadesáti a víc procent.

Ani jsme v té hospodě nezabrousili na jiné pochybné téma, na referendum v Rusku, které dalo Vladimiru Putinovi možnost vládnout té zemi další dlouhá léta. Ani tady vyhlášeným výsledkům moc nevěřím, nevěřím, že v Rusku probíhají řádné a nezfalšované volby – ale i v tomto případě soudím, že by Putin referendum vyhrál, i kdyby bylo provedeno křišťálově čistě. Výsledek voleb totiž samozřejmě ovlivňuje i celková atmosféra země, a ta v Rusku i v Bělorusku přeje současným vládcům. Samozřejmě je pravda, že autorita i obliba obou diktátorů v poslední době silně poklesla – ale jaksi nevidím, kdo a jak by je nahradil, organizovaná opozice je v obou těchto zemích rozdrolená a slabá, známost veřejných osobností, které by případně mohly kandidovat na vůdčí roli, závisí na hlavních sdělovacích prostředcích, a ty třímají pevně v rukou stávající vlády, poslušné prezidentovi. Stačí připomenout, že v posledních běloruských parlamentních volbách se nedostal do parlamentu ani jeden zástupce opozice.

Taky jsme probrali, jak málo se situace v Bělorusku dostane do českých médií. Jako by ta země byla nezajímavá a bezvýznamná. Mnoha běloruským aktivistům je to opravdu líto: svět na ně zapomněl, jejich usilovná odvážná snaha jako by nikoho nezajímala.

LN, 3.7.2020