Nevím, jak vás, ale mne nový ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj velice nadchl, když ve svém prvním prezidentském projevu prohlásil, že nechce, aby v úředních místnostech visel jeho portrét. Ať si tam úředníci pověsí třeba fotky svých dětí, a než něco podepíšou, chvíli se na ně dívají. Chápu, že se leckdo dívá na komika v čele státu skepticky nebo přezíravě, ale po pravdě řečeno si trošku připadám jako Ukrajinka: až na výjimky hledím na profesionální politiky s podezřením.

Po parlamentních volbách, které Zelenskyj vyvolal, má v ukrajinském parlamentu většinu strana Sluha národa, což je názvem i obsazením strana prezidentská, a s vládou tomu nepochybně nebude jinak. Takový nával lidí, jejichž profesí dosud nebyla politika, je opravdu neobvyklý. Snad by se dalo říci, že země má nyní všechny předpoklady vymanit se z dosavadního oligarchického sevření a vydat se novou cestou. Tedy já doufám, že má všechny předpoklady, taky mě, podobně jako mnohé Ukrajince, znepokojuje údajné napojení Zelenského na východoukrajinského oligarchu Ihora Kolomojského a radši si našeptávám, že to možná nebude tak zlé. Pokud to tak zlé je, znamenalo by to, že Ukrajina jen vyměnila jedny za druhé a že se žádné naděje nesplní. Ale aspoň teď, aspoň nějakou dobu, zbývá chvíle pro kousek naděje.

Ne že by Ukrajina byla jediná země s problémy s oligarchy a vládou, s níž jsou lidé nespokojeni, takových zemí je hodně. I pozoruhodně trvalý úspěch českého premiéra je původně založen na tom, že voličům nabízel, že bude zemi řídit jinak, než to dělali politici před ním. A voliči mu to uvěřili a dosud mu to zjevně věří. A když se tak dívám na mapu Evropy i světa, dalo by se pokračovat…

Je mi té země a jejích obyvatel líto: jako by nebylo dost na tom, že je mocně sužuje silný ruský soused, který jim ukradl Krym a rozdmýchává válku na Donbase. Ještě k tomu se aktivnější občané usilující o skutečnou demokracii už mnohokrát zklamali, když se snažili změnit vedení země. Skoro patnáct let už se pokoušejí zbavit těch či oněch vládců, ale zatím se jim nepodařilo, oč usilují, pokaždé se zklamali. I když ke cti předchozího prezidenta Porošenka je nutno říci, že provedl opravdu mnoho užitečných reforem. Jen by na každém rohu nesměl stát obchod Roshen, který upozorňuje, že prezident byl čokoládový magnát, a tudíž měl přirozeně vlastní zájmy, které se neztotožňovaly se zájmy občanů.

Teď to tedy na Ukrajině zkoušejí zgruntu znovu, a dosti nezvykle. Stát mají řídit lidé, kteří se podobné věci dosud neúčastnili. Teoreticky taková moc nepolitiků nemusí dopadnout špatně: existuje přece instituce poradců, a kromě toho se schopný člověk ledacos dokáže naučit. A profesionálním politikem se přece nikdo nerodí, každý se musel umění řídit někdy učit. To důležité, to, na čem doopravdy záleží, je, aby mu byl jasný směr a cíl jeho směřování, ostatní jsou prostředky a technika.

LN, 26.7.2019