V období zavřených hranic, obchodů a hospod vypadá téměř neskutečně internetová informace, že do poutního místa bosenského Medžugorje dorazilo jen v letošním měsíci říjnu 1043 koncelebrujících katolických kněží z různých zemí. Ti tam v říjnu každodenně odsloužili průměrně 33 mší svatých, vyzpovídali celkem 33 000 věřících a po udělení rozhřešení jim podali 33 000 svatých přijímání.

Asi před pěti lety jsem toto poutní místo také navštívil díky jakémusi bonusu cestovní kanceláře, která kromě návštěvy historického Mostaru nám přidala navíc ještě tuto turistickou kuriozitu. Od roku 1981 se tam denně zjevuje Panna Maria, matka Ježíšova. Zjevuje se vyvoleným vizionářům, kterých bylo původně šest, v současnosti se denně zjevuje třem z nich. Neví se, podle čeho byli Matkou Boží vybráni. Zbývající tři další mají zjevení aspoň jednou do roka a Panna Maria jim slíbila, že tomu tak bude až do konce jejich života. Panna Maria s nimi hovoří srbskochorvatsky a ještě v říjnu 2020 bez masky. Bohorodička totiž prý ovládá všechny jazyky světa a nemůže se nakazit.

Návštěva Medžugorje je i pro nevěřícího kuriózním zážitkem. Impozantní je téměř nekonečná řada zpovědnic, kde se zpovídá v desítkách jazyků, věřící pochopitelně postrádají lingvistické schopnosti Matky Boží. Vzpomněl jsem si na citát z pohádky o zlaté rybce v podání Jana Wericha: „Všude vonělo kadidlo a zněly zvonky a šepot zpovědnic zněl jako hukot Niagary.“ Marně jsem hledal českou zpovědnici; našel jsem jenom slovenskou, ale byla momentálně prázdná. Slovenský kněz měl asi zrovna volno. Nejvíc zpovědnic bylo polských. I tam bych se mohl eventuálně vyzpovídat, polsky totiž umím.

Při prohlídce svatého místa vám padnou do oka desítky obchodů s náboženskými předměty, stovky oltáříčků a tisíce růženců, některé z nich posvěcené, ty jsou dražší. Zejména pozoruhodné jsou nespočetné sochy Panny Marie různých velikostí od drobných sošek, které se vejdou do dlaně, až po majestátní obrovské sochy, všechny seřazené podle velikosti, takže připomínají klasické „trpaslíkárny“ umístěné v blízkosti českých hraničních silničních přechodů.

Ale nemusíte jezdit do Bosny. I u nás jsou přece desítky míst, kde se Panna Maria kdysi zjevila. A nejen Panna Maria. Zázračná moc smíchovského Pražského Jezulátka je dostatečně známá zejména ve Střední a Jižní Americe, a mí přátelé z Ekvádoru nedávno zhrdli Pražským hradem i Loretou a vybrali si především návštěvu Jezulátka. Ale šest žijících vizionářů u nás nenajdete. V životě jsem jich několik osobně potkal, většinou to byli pacienti psychiatrických klinik a léčeben.

V jednom kostele jsem nedávno dostal písemnou informaci o poutním místě na Živčákově hoře, nyní zvané Hora Panny Marie. To místo se nachází nedaleko slovenského města Turzovka, tedy v našem blízkém pohraničí. Událo se tam několik mariánských zjevení, jejichž svědkem byl jistý Matúš Lašut. K prvnímu zjevení došlo 1. června 1958. Lašut si napřed myslel, že vidí sochu, teprve později přišel na to, že je to živá Panna Maria. Ta sice na rozdíl od zjevení v Bosně nepromluvila, vydávala pouze příkazy gesty. Potřásla růžencem, což znamenalo, aby se Matúš pomodlil, ukázala na kladívko a na plot, což znamenalo, aby ten plot opravil. Potom se však za ní objevil zářivý trojúhelník a v něm Ježíš Kristus. Ukazoval si pravou rukou na své srdce, z něhož vycházely tři paprsky. Jeden Lašuta zasáhl a srazil k zemi, a on pak na další tři hodiny ztratil vědomí.

Na tom místě se pak konaly různé zázraky, nejdůležitější bylo objevení pramene zázračné vody, která už uzdravila řadu lidí. Byla tam potom postavena kaple, jejíž základní kámen posvětil papež Jan Pavel II. při své návštěvě Slovenska. Otevření a posvěcení kaple se konalo 4. října 2015, toho se však už vizionář Lašut nedožil. Za svého života zažil celkem sedm setkání s Pannou Marií a zemřel 10. srpna 2010 ve věku 94 let. Svatá voda nadále oplývá léčivými účinky a místu zjevení se říká Slovenské Lurdy.

Různá náboženská zjevení mají samozřejmě docela racionální vědecké zdůvodnění. Všechna patří do speciální kapitoly psychiatrie, které se říká „šalebné vnímání“, kam můžeme zahrnout všechny halucinace týkající se všech našich smyslů. Člověk může mít kromě zrakových halucinací také halucinace sluchové a čichové. Někteří lidé mají i zážitky hudby, třeba v řinčící tramvaji slyší zaznívat známou symfonii. Pokud má člověk vědomí, že nejde o realitu, nazývá se tento stav pseudohalucinací.

Někdy bývají halucinace zaviněny chorobou, zejména epilepsií. I profesor Vondráček připouští, že nesporným epileptikem byl jistě biblický Šavel, který byl v záchvatu proměněn ve svatého Pavla, epileptičkou byla i Jana z Arku, která už ve dvanácti letech viděla archanděla Michaela, který jí dával rady a poučoval ji. Pravděpodobným epileptikem byl i prorok Mohamed. Nezbývá už nic jiného než doufat, že za toto tvrzení mi někdo nepřijde uřezat hlavu s výkřikem „bůh tě miluje!“.

Soukromými zjeveními Panny Marie nebo Pána Ježíše se také zabývá kardinál Dominik Duka ve své knize nazvané „V duchu pravdy“. Pan kardinál samozřejmě poněkud rezignuje na psychiatrické vysvětlení, ale zajímavá je jeho odpověď na námitku arcibiskupa Endera. Ten při návštěvě Fatimy našemu panu arcibiskupovi sdělil: „Víš, kdyby se Panna Maria zjevila politikovi, panovníkovi, biskupovi nebo teologovi, to by dávalo logiku, ale těm dětem, které neměly vůbec ponětí, o co jde…“

Zjevení nekompetentním dětem ve Fatimě, mírně duševně zaostalé a neduživé Bernardettě Soubirousové v Lurdech, nebo nepřílišným intelektem obdařenému Matúši Lašutovi v Turzovce je jistě pozoruhodným činem. A každému z jistě gramotných čtenářů tohoto textu se vynořuje v mysli otázka, kterou pokládám i já: „Proč se nikdy Panna Maria nezjeví mně?“ Vždyť by tím dokázala zpochybnit názory nejednoho skeptika!

Kardinál Duka má ovšem odpověď, před kterou bledne každá opozice: „…jako by se stále opakoval ten paradox, že ne v Římě, ale v opovrhovaném Judsku, ne na císařském dvoře, ale u tesaře a ve chlévě přichází k lidem Bůh.“ Tak to je pro mne výrazný argument k blížícím se vánočním svátkům. Může to tedy u nás vypadat tak trochu jako v chlévě a taky dárky tomu budou patřičně přizpůsobeny. A možná přijde Bůh! Nebo aspoň jeho zjevení.

Celou tu záležitost nadpřirozených zjevení ovšem nechci laciným vtipem zlehčovat. Naopak mě nutí k vážnému zamyšlení: co je to za lidi, kteří v několikatisícových davech proudí i za stavu koronavirové epidemie do náboženských míst jakéhosi dávného zjevení? Tam se zpovídají a přijímají svátosti, dobrovolně se vystavují infekci. Racionálně uvažující skeptik ovšem ví, že je k tomu pudí pro nás obtížně pochopitelná jejich psychická dispozice. Jsou někteří lidé více spirituální než jiní? Mají tuto schopnost vrozenou, nebo je způsobena výchovou? Jestliže věda nemá co říci ke spiritualitě a všechno pochází od Boha, proč někteří lidé slyší tento zázračný nadpřirozený hlas lépe než jiní, kteří trpí náboženskou hluchotou, kterou bychom mohli přirovnat k jakési duchovní amuzikálnosti.

Americký profesor Hamer tvrdí, že lidská spiritualita není žádnou adaptační zvláštností, ale je součástí naší genetické výbavy. Prokázal, že existuje takzvaný náboženský gen, čili jsou lidé více a méně spirituálně vnímaví. Pocit Boha pak představuje jakousi pacifikaci zneklidňujícího vědomí vlastní smrtelnosti. Víra může hrát i pozitivní roli v sociální organizaci společnosti. Vždyť už Jan Kalvín v Ženevě v roce 1536 pochopil, že tam, kde není civilní právo schopno nastolit pořádek, boží zákony tuto schopnost mají. Při mé návštěvě zámku v Mníšku pod Brdy nám průvodkyně sdělila, že zámek byl nesčíslněkrát vykraden, jenom kapli se zloději vždycky vyhnuli. Tu vykradli až v polovině dvacátého století, když už i zloději přestali věřit v Boha.

Stinnou stránkou věci je skutečnost, že někteří věřící se neshromažďují pouze v náboženských obcích, ale v táborech a bohužel jsou to často i tábory vojenské. Stačí si připomenout křižácké války, nacistický holocaust nebo mohamedánský džihád. Jejich podstatou není nic jiného než právě hluboká kolektivní náboženská víra prosazovaná často terorem.

Buďme tedy rádi, že ti věřící jezdí na místa zjevení Panny Marie, tam se zpovídají, přijímají svátosti, zvoní různými zvony, kouří kaditelnicemi, nesou v průvodu různé lebky a zpívají nábožné písně. Je to pořád lepší, než kdyby nabíjeli pistole a samopaly, unášeli letadla a řezali odpůrcům hlavy. Ostatně si pořád myslím, že křesťanství se za ta dlouhá staletí oproti muslimům přece více zcivilizovalo. Až budou otevřeny hranice, tak jeďte do Medžugorje a kupte si růženec. Možná už tam bude i česká zpovědnice. Nebo se vyzpovídejte v té slovenské.