9.12.2022 | Svátek má Vratislav


EXODUS: Loď, na které se zrodil Stát Izrael

1.11.2022

V červenci 1947 opustil prezident Warfield Francii a stal se Exodem 1947.

Zapomeňme na to, co jsme viděli ve filmu „Exodus“, Britové byli mnohem brutálnější, než je v tomto snímku zobrazeno. Oběti židovského holocaustu, které se snažily dostat do věčné vlasti židovského národa, bili holemi a posílali je zpět do Německa.

Loď, která se měla stát Exodem 1947, se stále jmenovala President Warfield a opustila francouzské Sète někdy mezi druhou a čtvrtou hodinou ranní 11. července 1947. Plavila se pod honduraskou vlajkou a tvrdila, že míří do Istanbulu. Ve skutečnosti však směrovala do britské mandátní Palestiny. Na palubě bylo 4 515 cestujících, z toho 1 600 mužů, 1 282 žen a 1 672 dětí a dospívajících. Jejím kapitánem byl kapitán Palmachu Ike Aronowicz a velitelem komisař Hagany Yossi Harel. Loď obsluhovala posádka 35 dobrovolníků, většinou amerických Židů.

Když Exodus vyplul z přístavu, stínila ho šalupa HMS Mermaid a letadla RAF. Později Mermaid vystřídal torpédoborec HMS Cheviot, který nakonec taranoval loď Židů vracejících se domů.

Dne 17. července 1947 byl starý vratký parník přejmenován na Exodus 1947. Při slavnostním ceremoniálu na otevřeném moři, kdy byl parník napaden britským námořnictvem, byla vztyčena sionistická modrobílá vlajka s Davidovou hvězdou a pasažéři stále dokola se zpívali píseň „Hatikva“ (“Naděje“), která se nakonec stala státní hymnou židovského Státu Izrael. Když se Exodus 1947 stal první izraelskou lodí, Velká Británie ukázala svou zbabělost a pohrdání židovskými přeživšími holocaustu.

Bílou knihou z roku 1939 Britové ustoupili arabskému nátlaku (stejně jako to dělali předtím a jako to dělají dodnes při každém zdržení se protiizraelských rezolucí v OSN). Bílá kniha přísně omezila počet Židů vstupujících na území, které se tehdy nazývalo Palestina, kde někteří Židé žili od doby, kdy je Jozue před 2400 lety převedl z Egypta přes řeku Jordán. Bílá kniha znamenala, že Velká Británie odsoudila tisíce Židů, kteří mohli před Hitlerem utéct, k smrti, protože neměli kam uprchnout.

Spojené státy také odmítly přijmout židovské utečence na americké území. Americký prezident Franklin Delano Roosevelt se domníval, že v USA je již příliš mnoho Židů, a Churchill je odmítl přijmout na britské území a rovněž do židovské vlasti. Židé tedy začali hledat způsoby, jak své lidi propašovat do Svaté země. Nejznámější z těchto misí byl Exodus 1947.

Ironií osudu byla loď The President Warfield pojmenována podle Solomona Daviese Warfielda, prezidenta Baltimore Steam Packet Company, paroplavební společnosti, která loď vlastnila. Warfield byl strýcem Wallis Warfield Simpson, ženy, kvůli níž se v roce 1937 britský král Eduard VIII. vzdal trůnu.

Loď President Warfield, vyřazenou z provozu v roce 1946, koupila za 8 000 dolarů jako šrot společnost Western Trading Company (zástěrka pro Haganu, z níž se později staly Izraelské obranné síly). Na získání lodi pro Haganu se podílel americký Žid Sam Zemurray, což vysvětluje její honduraskou registraci. Říkalo se, že United Fruit Company pana Zemurraye Honduras v podstatě vlastní. Loď President Warfield byla v Baltimoru přestavěna a 25. února 1947 vyplula do Francie, kde vyzvedla přes 4 500 židovských exulantů z nacistického Německa a odjela do Svaté země.

Lidé na cestě Exodus 1947 byli připraveni na to, že budou zadrženi. Loď byla rozdělena do sekcí obsazených různými skupinami a každá z nich prošla cvičnými sezeními odporu.

Výcvik se hodil, protože v noci po slavnostním přejmenování dva britské torpédoborce taranovaly Exodus 1947, každý z jiné strany. Při taranování došlo k poškození trupu, zábradlí a záchranných člunů. Námořníci a příslušníci královské námořní pěchoty se na loď nalodili 18. července.

Loď se nacházela pouhých 25 mil od břehů židovské vlasti.

Když byla loď s uprchlíky z Německa naloděna, rozvinul se zoufalý boj. Židé, kteří právě přežili nacistický holocaust, se bránili a jako zbraně používali plechovky, šroubováky, brambory, láhve, dřevěná prkna a kovové tyče.

Jak popsal utečenec Noah Klieger, „byli jsme odhodláni nevydat loď Britům bez boje. Byl to nerovný boj a nakonec se výsadku královského námořnictva za použití obušků [policejních holí] a lehkých střelných zbraní podařilo dostat Exodus pod svou kontrolu“. Střet trval několik hodin a vyžádal si tři mrtvé. Druhý důstojník William (Bill) Bernstein, dobrovolný člen posádky Americani Aliyah Bet, byl nalezen ubitý palicí, patnáctiletý uprchlík Zvi Jakubowitz a jeden další zemřel na následky střelných zranění. Asi 150 osob bylo zraněno, včetně dalších amerických dobrovolných členů posádky.“

Po zuřivé a nečekané bitvě se z tajné vysílačky Hagany Kol Jisrael (Hlas Izraele) ozval napjatý hlas, který s jemným americkým přízvukem vysílal do celé Palestiny:

„Tady je uprchlická loď Exodus 1947. Dnes před svítáním jsme byli napadeni pěti britskými torpédoborci a jedním křižníkem ve vzdálenosti 17 mil od břehů Palestiny, v mezinárodních vodách. Útočníci okamžitě zahájili palbu, házeli plynové bomby a taranovali naši loď ze tří směrů. Na naší palubě je jeden mrtvý, pět umírajících a 120 zraněných. Odpor trval více než tři hodiny. Vzhledem k velkým ztrátám a stavu lodi, které hrozí potopení, jsme byli nuceni odplout směrem k Haifě, abychom zachránili 4500 uprchlíků na palubě před utonutím.“

Po připlutí do Haify britští vojáci přeložili cestující Exodu 1947, vyčerpané plavbou po moři a bojem, na tři nákladní lodě přeměněné na vězeňské lodě s klecemi. Byla pojmenována „Operace Oáza“.

Tři vězeňské lodě s pasažéry Exodu vypluly z Haify. Přeživší holocaustu předpokládali, že jako ilegální emigranti budou internováni v táborech na ostrově Kypr. Tři vězeňské lodě však pluly směrem k evropské pevnině, zpět do Francie. Podmínky na palubě těchto lodí byly kruté. Exulanti leželi namačkáni v holých podpalubích nákladních lodí. Britské vládě bylo jedno, že špatně zachází s lidmi, kteří právě přežili nacistické koncentrační tábory. Koneckonců z jejího pohledu to byli jen Židé.

Lodě nejprve přistály ve francouzském Toulonu, kde bylo pasažérům nařízeno, aby se vylodili, ale ti to odmítli. Když francouzské úřady odmítly použít sílu k vyvedení utečenců z lodi, rozhodly se britské úřady v obavách z nepříznivého veřejného mínění počkat, až cestující vystoupí z lodi sami od sebe. Britský ministr zahraničí se je snažil zastrašit a vyhrožoval jim, že je pošle zpět do Německa. Cestující se však nedali. Vynutili si to vyhlášením hladovky.

Britové je potrestali tím, že je poslali do německého Hamburku. Tam britské úřady donutily pasažéry vystoupit z lodi a některé z nich násilím vyvedly z lodi pomocí obušků. Britové poté odvezli více než 4 500 těchto lidí, z nichž mnozí byli oběti koncentračních táborů, do táborů pro vysídlené osoby v Německu. Tedy do země, ze které právě uprchli.

Tehdy selhala britská snaha vyhnout se negativní publicitě.

Vysídlenci v táborech po celé Evropě hlasitě protestovali a drželi hladovky, když se o tom dozvěděli. Na obou stranách Atlantiku propukly masové protesty. Následné veřejné rozpaky Velké Británie sehrály významnou roli v diplomatickém obratu sympatií vůči Židům a v konečném uznání židovského státu v roce 1948.

O útrapách lodi široce informovala mezinárodní média a britská vláda se kvůli nim dostala do velmi trapné situace. Bývalým cestujícím bylo povoleno v malých skupinkách emigrovat do Palestiny a většina z nich byla přítomna v Izraeli 15. května 1948, kdy židovský národ, který se chtěl vrátit domů, vyhlásil nezávislost.

Důvěrná zpráva uložená ve spisech služby pro sledování dětí a datovaná 31. října 1947 jasně ukázala, že fenomén antisemitismu existoval i v řadách britské mandátní moci. Ostrá slova ve zprávě znevažujícím způsobem hodnotí židovský výbor zřízený v Pöppendorfu a uvádí, že důvod, proč byly děti určeny do Palestiny, je nepochopitelný vzhledem k tomu, že ani jedno z dětí nemělo arabské palestinské rodiče.

Je pravdou, že ačkoli Exodus 1947 nedovezl do Svaté země ani jednoho Žida, události během cesty Exodus přesvědčily americkou vládu, že britský mandát Palestiny není schopen zvládnout problém židovských uprchlíků a že je třeba najít řešení, které by zprostředkovala OSN. Americká vláda poté zesílila svůj tlak na britskou vládu, aby vrátila svůj mandát OSN, a Britové byli naopak více než ochotni to přijmout. Koneckonců, jak se píše v Tóře, Židé jsou zkostnatělý národ. Židovský národ by se vrátil do své věčné vlasti bez ohledu na to, kdo by měl námitky.

Před pětasedmdesáti lety Britové ustoupili Arabům, zabránili Židům v návratu domů a poslali je zpět do Německa, odkud právě utekli, aby je hlídali Němci.

Dnes Velká Británie a její evropští spojenci se stále vzdávají radikálním islamistům.

V roce 1947 Britové fyzicky napadli Židy. Dnes útočí na Židy a židovské dějiny tím, že se zbaběle zdržují během hlasování v OSN.

Bitva o záchranu Izraele a Židů se již neodehrává na staré vratké lodi. Židovský stát má nyní na svou ochranu moderní armádu. Ale nenechte se mýlit, židovský národ zůstává stále v nejistém postavení. Antisemité všech barev pomlouvají, znevažují, uráží a hanobí jedinou židovskou vlast Stát Izrael a chtějí ho zničit pomocí diplomatického teroru, který je v konečném důsledku stejně nebezpečný, jako ten klasický krvavý, protože oba vedou ke stejnému cíli a to k jeho vyhlazení.