Nedávné volby do Evropského parlamentu se tak trochu minuly účinkem; voličský lid, domnívaje se, že vlastně o nic nejde, je pochopil jako příležitost k vyřízení si účtů s nemilovanou domácí politikou. Byl to sice mylný propočet, v evropských volbách jde o velmi mnoho vzhledem k tomu, že tři čtvrtiny zákonů každé členské země se pečou ve Štrasburku nebo jsou jím ovlivněny. Ale říkejte to těm, kteří nedohlédnou ani za humna své vesnice, natož někam za Rýn, o němž se něco naučili leda v zeměpise, a ještě špatně. Nicméně, když už to tak zřejmě musí být, přinesla představa o nedůležitosti evropských voleb i něco nového a dosti potřebného. Vynesla do popředí témata sice naléhavá, jimiž se však dosavadní politika buď rozhodla nezabývat, nebo nad nimi štítivě ohrnula nos.

Partajní šéfy, sídlící v příjemném prostředí zahradních čtvrtí, ta okolnost možná tak nepálí, ale řadového občana ano: se znepokojením pozoruje, jak jeho země je stále méně jeho, jak vůčihledně v ní narůstá živel cizí, s jejím civilizačním způsobem jen obtížně slučitelný, mnohdy mu i nepřátelský. Toť se ví, z médií jsou hned slyšet řeči o předsudcích, xenofobii, rasismu a populismu, ale ono to není tak jednoduché. Občan není hlupák, za nějž ho korektní poučovatelé rádi mají. Když ho něco znepokojuje a volbami vyjádřené znepokojení přesáhne deset i více procent, nelze předpokládat, že ho, chudáka blbečka, obloudili populisté. Je zde problém a je záhodno se jím přinejmenším zabývat. To se ovšem politikům, navyklým sbírat a zase ztrácet body věčným přetřásáním rozpočtů, nezaměstnanosti, sociálních dávek a takových věcí, hrubě nelíbí. Ještě méně se to líbí kazatelům módních pravd, zjistivším, že jim voda utíká k jinému mlýnku, než ke kterému vyhloubili náhon. Občanské mínění může být ve většině, a přesto v zoufalé opozici. Kdo jí propůjčí hlas, nezaslouží si nálepku populisty, tu spíš přenechme slibovačným tlučhubům etablované politiky.

Evropské volby přeoraly partajní krajinu v leckteré zemi, nejvíc však v Nizozemsku. Na jeden ráz tam vystoupil k vrcholům voličské obliby jistý Gerd Wilders, jehož strana PVV dosáhla 15,3 % (to není v mnohopartajním Holandsku vůbec špatný výsledek), umístivši se tak na druhém místě volebního žebříčku. K vzteku bylo, že se pan Wilders nedopustil žádných výroků, pro nějž by bylo možno jej oštemplovat cejchem neonacisty, antisemity, nebo proč tak ještě propadávají sítem důvěryhodnosti různé figury jepičí životnosti. Rovněž se jeho voličstvo nedalo s úlevou označit za houf senilních papriků, kteří chbálabohu už brzy umřou a bude od nich pokoj; ukázalo se, že nejvyšší procento souhlasu nachází mezi mladými Holanďany od 16 do 25 let. Střela populismu šla vedle; nedosáhlť pan Wilders té míry souhlasu proto, že by veřejnosti houpal před nosem jitrničkou slibů, jež ho ve snu nenapadne plnit (jako nejmenovaný politk jisté nejmenované země), ale že se ujal palčivého problému, jemuž se ostatní buď vyhýbali, buď jej opentlovali šmajchlovnými řečmi. Problém se nazývá postupující islamizace Nizozemí.

To byla hlučnější rána na buben, než mohl ledaskdo snést. Noviny, jež každého rána nacházím ze dveřmi, se jaly zvysoka kárat islamofobii, jíž propadli hloupí Holanďané, ale řekl bych, že je to příliš povrchní označení. Buďme přesní: islamofobií zvěme bezdůvodnou zášť vůči islámu. Tady šlo o něco po čertech jiného a pro demokracii nezbytného, totiž o kritiku. Je zvláštní, jak všechno na tom světě je dovoleno kritizovat, aniž by se z toho kdo zbláznil, i křesťanství, i samotného Pánaboha, ale dotknout se kritickým perem muslimstva ... islamofobie! Toho nechme, jízda demokracie do pekel začíná tam, kde si zakáže cokoliv kritizovat. Omluvou není, že sami muslimové princip kritiky neuznávají a cítí se jí uraženi; kde dojdou argumenty, nastupuje urážlivost. Je hloupé před ní sklopit uši.

Hle, hořekovaly noviny, Holandsko, až dosud příklad tolerance a liberálního přístupu k cizincům, a teď tohle! Ale zase povrchnost: tolerance je něco jiného než podlézavost a hájení vlastního existenčního zájmu se nekříží se zásadami svobodného myšlení, jinak řečeno s liberálností. Co se neopodstatněné nedůvěry k cizincům týče, jsou páni žurnalisté zase vedle, a řekl bych, že o tom i vědí. Kdyby něco takového v Nizozemí panovalo, musela by to pocítit i početná kolonie exilových Čechů, ale nepociťuje; ač jsem mezi ní nekonal preferenční průzkum, nebudu daleko pravdy, odhadnu-li, že z valného dílu odevzdala své hlasy zlořečenému Gerdu Wildersovi. Ostatně i já sám bych ve své adoptivní vlasti něco takového musel pocítit. Nepociťuji.

Ani dál nevězí novinářská střela v černém. Zdá se, že Holanďané zapomněli, že to byli právě přistěhovalci a uprchlíci z celé Evropy, kteří se v 17. století podstatně zasloužili o nástup Zlatého věku Nizozemí, jak je ten čas až dodnes jmenován... No právě, drahouškové. Z Evropy. Nikde nestojí, že například ze Senegalu nebo z Maroka. Což je rozdíl, jestli to neračte sami cítit. Takový Jan Ámos Komenský byl kdosi drobátko jiný než imám Sajfulláh bin Džumajrí, a skromná bratrská modlitebna jiný stánek víry než mešita neznající nic usilovnějšího než převýšit věže křesťanských kostelů. Z vlastní emigrantské zkušenosti mohu podotknout toto: přistěhovalec, který jeví aspoň snahu se přizpůsobit obyčejům a jazyku svého druhého domova a být mu něco platný, se nesetkává s odmítavostí, nýbrž s pochopením. Když se ale někdo domácí společnosti záměrně straní, pohrdá jejími zvyky nebo dokonce usiluje o její zničení, když přitom žije na její útraty, o kus vlastního příspěvku se nepokusiv, když přesně zná všechna svá práva, povinnosti však na sebe vzít není ochoten, no, nedivme se. Netvrdím, že všichni nizozemští muslimové jsou takoví. Ale je jich hodně a jsou hlasití. Mlčící muslimská většina by mohla setřít mnoho z nedobrého dojmu, kdyby nebyla mlčící. Ale nějak se jí nechce.

Někomu může být jedno, že je Evropa na nejlepší cestě ztratit během dvou až tří desítiletí svůj křesťansko-západní charakter. Někdo se z té vyhlídky může i radovat. Budiž ale dovoleno nemalému dílu veřejnosti, aby jí byla zneklidněna, a najde-li příležitost, dala to najevo. Zatím ve volbách, v nichž dle zdání mnohých o nic nešlo. To se ale může změnit jedna dvě. Politika je chladnokrevná bestie, číhá, které kořisti je největší kus. Dosud to byly sociální záležitosti, ale nemusí být daleko čas, kde se touto desítiletími zklidněnou hladinou proklube zpropadeně výbušnější vulkán. Bude pak zábavné pozorovat ty, kteří dnes ohrnují nosy, mluvíce o populismu, extremismu a takových ošklivostech, kterak běží přehodit kormidlo, než k němu doběhne konkurence. Leda by už na zábavu nezbýval čas.

V království českém se může zdát, že se takové patálie týkají bohatých zemí evropského Západu, u nás že může být určitý problém leda tak s Ukrajinci. Ale i to se může změnit jedna dvě. Uprchlické proudy a jim v patách postupující islamizace směřuje tam, kde kyne dobré živobytí. Rozdíly v ekonomické výkonnosti se však vyrovnávají a brzy se může od valného proudu část oddělit a zamířit přes Šumavu. Stane-li se tak, bude rozumné neponechávat tuto výseč politických témat neošetřenou; ponecháme-li, nenaříkat pak, že se jí zmocnili extremisté, ať skuteční nebo na vzduch namalovaní. Veřejné mínění mívá své extrémy; a ty se rády nacpou tam, kde nikdo jiný neprojeví zájem.

Převzato z Annonce s laskavým svolením autora

Hannover