Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, už jen hodiny nás dělí od voleb do evropského parlamentu; i jsem docela napnut, jak dopadnou. Ne že bych od nich čekal zázraky, ale může to být zajímavý zápas. Neboť jest tomu tak, že dosáhne-li politik vyššího postavení na žebříčku moci a vlivu, jeho přáním je, aby se dál už nic neměnilo a ničím moc nehejbalo, jelikož každá změna s sebou přináší riziko selhání; a jelikož zatím nebyla zrušena demokracie, dožraní voliči by mu selhání omazali o nos. Za výstavní ukázku takového typu může sloužit paní Angela Merkel, sedíc na kancléřském stolci jak přilepená a nepohne s ní, ani kdyby skály pukaly a hrobové se otvírali. Natož pak uprchlické či jiné patálie, o něž v tomto čase věru není žádná nouze.

V protivě k tomuto fatalistickému postoji by podstatný díl občanské společnosti velice stál o to, aby pání politikové konečně už jednou začali k řešení zmíněných patálií něco podnikat. Davy migrantů z Blízkého východu a severní Afriky se po souši i po moři hrnou ze svých zubožených zemí do Evropy… I kdyby jiných problémů nebylo, kolik jich může Evropa pojmout, aniž by kulturně i hospodářsky poklesla na úroveň končin, z nichž utíkají? Nemohouc se nadít podpory svého názoru u vyznavačů nicnedělání a s ničím nehejbání, obrací se znepokojená veřejnost k všelijakým těm populistům a pravicovým extremistům, jak bývají z nedostatku věcných argumentů opovržlivě nazýváni.

Nuže, je-li populismem starost, v čem budou žít naši potomci a potomci těch potomků, vyznám se z toho, že sám se chystám na volebním lejstře zakřížkovat chlíveček se jménem nějakého toho populisty. Je ostatně hodno pozoru, jak populistické partaje v celé Evropě nabývají na síle, zatímco sociálně demokratické rychleji, tzv. občanské o něco pomaleji jedou dolů jak po skluzavce. Kdyby to takhle mělo jít dál, zakrátko bude celičká Evropa z konce na konec populistická, čemuž netřeba se diviti. Vyzrál evropský občan od dob Bakuninových a Proudhonových, všiml si už, jak nepodstatné jsou všechny starosti, s nimiž se druhdy dávali ve volební boj partajní matadoři, jak nepodstatné je i samo dělení na levici a pravici ve srovnání se starostí jedinou a ústřední, jak nepozbýt své civilizační identity, jak se nerozvařit v multikulturním guláši.

Na druhou stranu se ani netřeba diviti, že si řadový občánek takovou eventualitu nerad připouští. Byl by rád, kdyby se imigrační příliv zastavil na nějaké ještě přijatelné hranici, přinejhorším se zpomalil natolik, aby se příchozí stačili přizpůsobit obyčejům hostitelských zemí a přijmout je za své. I volí, pamětliv pořekadla dle nějž vrabec v hrsti lepší jest holuba na střeše, věkovité tradiční partaje, od nichž se lze nadít, že nebudou nic moc dělat, s ničím moc hejbat, doufaje, že už to tak zůstane. Nuže, sám bych se takové naději rád oddal, ale jaksi nemohu. Boj teprve nám nastává, volal k národu českému poeta Viktor Dyk za situace, kdy nešlo o víc, než vznikne-li či nevznikne republika, kterážto smím-li se s odstupem sta let tak vyjádřit, si beztoho se svou samostatností nedokázala nic trvalého počít. Dnes… samostatných republik je víc než dostatek na jih i na východ od evropských břehů, čímž by tedy mělo být cíle dosaženo, ale jaksi není. Jejich obyvatelé se s výsledkem nemíní spokojit, nemajíce touhy vyšší než se podílet na evropském bezpečí a blahobytu, aniž by je napadlo ustoupit od náboženských i jiných obyčejů, jež je do jejich nezáviděníhodné situace dostaly.

Pročež se obávám, že boj teprve nám nastane, ó básníče, třebaže jsi to tak asi nemyslel. Boj o zachování všeho, co tato civilizace za tisíciletí své existence vybudovala a je na nejlepší cestě to ztratit, obětovat multikulturním chimérám. Zkušenost dlouhých věků učí, že moudřejší je v takových případech počítat s eventualitami spíš zápornými než růžovoučkými. Nenaplní-li se záporná, můžeme být rádi; naplní-li se, nebudeme koukat celí vyjevení; nehledě k tomu, že neseme zodpovědnost i za generace příští a dosud nezrozené. Snad je ještě čas něco změnit, něco ovlivnit, i když nevím. V nynějších volbách půjde o víc, než které dámy a pánové zasednou do křesel bruselského parlamentu, i jsem už rozhodnut. Až ten den nadejde, udělím svůj občanský hlas názorovému proudu, jenž jediný ne z taktických důvodů a neochotně, ale z plného přesvědčení za svůj zájem přijímá osud této západní, ničím jiným nezastupitelné civilizace. I kdybych kvůli tomu měl být populista, ví-li vůbec někdo, co má to slovo značit.

22. května 2019