„Hranice nie sú korzo, aby sa tu voľakto prechádzal!,“ pravil v roce 1969 komunistický předák Gustáv Husák – a bylo po ptákách. Nadechnutí čerstvého vzduchu skončilo a československá společnost byla dalších dvacet let pod zostřeným režimem.

Na Husákova slova teď opět dochází, přestože jsme demokratická země pevně ukotvená v Evropské unii, Schengenském prostoru i Severoatlantické alianci. Ušlechtilé představy o volném pohybu zboží, peněz a osob narazily. Penězům stačí virtuální přesuny a zboží si vzít nenecháme. S lidmi je to těžší. Kvůli jednomu koronaviru prochází evropská integrace nejtěžší zkouškou.

Na jak dlouho bude hraniční závora spuštěná, je ve hvězdách. Epidemiolog Prymula straší dvěma roky, ministr vnitra Hamáček sní aspoň o brzkém otevření letišť. AndrejBabiš odmítá katastrofické scénáře, ale v rozhovoru pro Právo coby potíž popsal, že nežijeme ve vzduchoprázdnu. „Důležité je, aby virus porazily i ostatní státy v Evropě. Opatření tedy budeme muset přizpůsobovat podle toho, co se bude dít kolem nás,“ uvedl premiér.

Zatímco volný trh si jistě nějak poradí, horší to je s naším vědomím a podvědomím. Velká část generace, která zvonila klíči a stříhala ostnaté dráty, si odmítá připustit, že by jí opět byla na delší čas přistřižena křídla. Dnešní mladí ani nevědí, co to je trčet doma a o světě kolem si nechat jenom zdát.

Svobodomyslný člověk přitom nepotřebuje hranice několikrát do roka překračovat, důležité pro něj je vědomí, že může, když bude chtít. Klidní jsou leda ti, kteří si kdysi na život v kleci zvykli a stačí jim jen tu a tam z ní nakrátko vylétnout k moři.

V praktické rovině jsou ale uzavřené hranice nejničivější pro tmelení Evropské unie. V červnu to bude už 35 let, co se ve vesnici Schengen na německo-francouzsko-lucemburské hranici dohodlo pět evropských zemí na zrušení veškerých kontrol osob cestujících mezi nimi. Česká republika se členkou Schengenského prostoru definitivně stala v roce 2007. Nyní jej sdílí 26 států.

Prostupnost hranic není všechno. Kromě toho napříč Evropou sílí skupiny, které by tuto vymoženost s chutí odstranily. Tvrdí, že hlavně kvůli nekontrolované migraci, spíš jim ale jde o šíření atmosféry strachu v jednotlivých zemích, z níž nejintenzivněji těží populisté, demagogové a autokraté.

Problém je, že jim vodu na mlýn žene neschopnost či neochota demokraticky zvolených vlád dohodnout se na dalších integračních krocích, natožpak na předávání pravomocí do Bruselu. Vázne společná kontrola finančních toků, slaďování sociálních systémů i cesta k jednotné energetické či migrační politice. Co kdysi šlo hladce, dnes drhne. Zvýrazňují se rozdíly mezi evropským západem a východem, severem a jihem. Stále silnější je touha po realizování národních receptů.

Koronavirová pandemie nadto ukazuje rozdíly nejen v systémech zdravotnictví, ale i mezi národními povahami. Někde fandí restrikcím, jinde se omezují dobrovolně, ale jsou též populace, jež si na disciplínu zvykají obtížně. Někde se tudíž nákaza potře rychleji, jinde pomaleji. Tvrdým oříškem kvůli ní na dlouhá léta bude i jižní a východní hranice Unie.

Asi nám nezbude než integraci nově a pečlivěji promyslet, včetně jejích neprobádaných koutů.

Mít ale do té doby spuštěné závory je zbytečné. „Hranice je imaginární čára, oddělující imaginární práva jednoho národa od imaginárních práv jiného,“ napsal před více než sto lety americký novinář a spisovatel Ambrose Bierce. Jsme v tom zkrátka společně – tím spíš, že nemoci hranice neznají.

Autor působí na Masarykově demokratické akademii (blízké ČSSD)

Vysíláno na ČRo Plus, publikováno na www.rozhlas.cz/plus