aneb Paní Le Pen a ruská desinformace

Jak tak koukám, může být ještě veselo v té naší Evropě, než doběhne ku konci tento rok 2017. Uprchlická krize změnila a urychlila doposud lenivý tok věcí politických; co bývalo podstatné, platí málo nebo nic, místo tradičního dělení na pravici a levici se stává ústřední otázkou dneška přežije-li západní civilizace ten soustředěný nápor cizoty, navíc našemu životnímu způsobu a našim hodnotám mnohdy nepřátelské. Jestli ano, za jakou cenu? Co budeme muset v zájmu zachování vlastní identity oželet, jak se bránit? Na to tradiční politika nedává, či spíš není ochotná dát odpověď; i není divu, že takto uvolněný prostor obsazují... hloupé slovo, populisté, jako by naslouchat hlasům lidu (lat. populus) bylo něco neřádného. Ale nechme to tak.

Čeká letos Evropu řada voleb, z nichž patrně nejvýznamnější bude dubnová volba francouzského presidenta, jenž není odříkávačem slavnostních proslovů jako jinde, nýbrž má v ruce pořádný kus moci. A běda, běda, nejlepší vyhlídku na dosažení té hodnosti má dle všech průzkumů dáma jménem Marine Le Pen, populistka jako trám; a ne-li ona, tedy jistý François Fillon, v punktu populismu za ní příliš nezaostávající. Jak je to možné? Můj oblíbený týdeník a zdroj inspirací Respekt má pohotově odpověď: za tím jsou ruské peníze. Ruská desinformace. Zrovna jako za tím Trumpem, co by taky byl namydlen, kdyby americkou veřejnost v jeho prospěch lstivě nepodpichovaly ruské tajné služby. Nebýt jich, vězme, nebylo by žádného Trumpa, žádné Le Pen, žádného Wilderse tamhle v Holandsku, co se taky hotoví zamíchat tou politickou kaší, ani jiných takových...

Nuže, přisámbůh nejsem žádný rusofil. Zažil jsem už dvojí osvobození ruskou armádou a potřetí o to nestojím. Sleduji, jak ledakdo v zemích českých v čele s vysocectěným panem presidentem už zase začíná špásovat s ruským medvědem, a je mi z toho tak drobet ouzko: pozor, krajané. Na koho ruský medvěd drápem dosáhne, toho si také přitáhne, jak dlouhá zkušenost učí. Nerad bych, aby se moje stará vlast znovu ocitla v jakési neutrální zóně mezi Východem a Západem; to jsme tu měli, jak ještě sám pamatuji, v letech 1945 až 1948, a dopadlo to nedobře. Co se pak ruské – dříve sovětské – desinformace týče, její rozvratná schopnost mi není neznáma, ne nadarmo jsem prožil v západním exilu osmdesátá léta, kdy nebýt jistého Ronalda Reagana, mohla si východní říše zla sebrat přinejmenším Evropu jako zralou švestku. Nicméně, ani ji nepřeceňuji. To se ví, také mi občas přistane na počítači zprávička, z níž k cvičenému nosu neomylně zavane pach desinformace; kdyby totiž nezavanul, byla by zbytečná. Desinformace tak zamaskovaná, že ji nikdo nerozpozná, je k ničemu; a rozpoznatelná může ovlivnit jen toho, kdo je beztoho naladěn na signály z oné strany. I nemyslím si, že desinformace jakkoli profesionální je schopna v poodstatnější míře hýbat myslemi francouzského či kteréhokoli jiného voliče, kterýžto není takový trouba, jak si ledakdo myslí a s tím počítá.

Abych pravdu děl, nevoní mi tak úplně všechno, co vyhlašuje paní Le Pen, avšak nejsa Francouz, nemám do toho co mluvit. Bude-li zvolena, nebude to zásluhou tajnoslužebného ovlivňování, ale že se ve francouzské politice vytvořil, jak zmíněno výše, nezaplněný prostor. Snad kdyby se uprchlické tématiky ještě nahonem a nechajíce omluvného šmajchlování chopily etablované partaje... ale i na to je nejspíš už pozdě, důvěra jednou pochroumaná se neobnovuje tak snadno. Ono stejně, jak všechno napovídá, vyhraje-li paní Le Pen nebo nevyhraje, bude to tak říkaje o fous: pár desetinek pod nebo nad padesát procent, podobně jako tomu bylo nedávno v rakouských presidentských volbách. To znamená dvojí: vyhraje-li, nepovládne se jí snadno; a ještě zbývá prostor ke korektuře, aspoň prozatím. Bude pak záležet na tom, jak se dál vyvine uprchlická krize a jak se k ní postaví oficiální politika, ať s paní Le Pen nebo bez ní. Jestli rázně, jelikož polehoučku, pohlaďoučku to nejde, jak se v běhu posledních let bohatě prokázalo, mohlo by to všelijakým populistům odvést vodu z mlýna, i když jistě ne všechnu. Nebo to bude mydlit jako doposud, v řečích, za nimiž nenásledují činy; pak je nutno vzít na vědomí, že to od moře Středozemního po polární kruh a od mysu Finistere po řeku Bug bude samý populista. Leda by ještě byla zrušena demokracie včetně voleb, no, jak tak sleduji politický cvrkot, chuti by ledakomu nechybělo. Avšak opusťme tuto eventualitu a podumejme, jak by mohly vypadat ony výše naznačené činy.

- Dokonce i v merkelovském Německu si vládní činitelé začínají lámat hlavy, jak nezvané hosty bez naděje na udělení azylu zase vrátit, odkud přišli. Jenže to ne a nejde, protože vlády jejich domovských zemí o navrátilce nestojí, asiže vědí proč. Nabízí se dvojí řešení:

- Zaprvé důkladně zrevidovat dnes už naprosto nevyhovující azylové zákony, pocházející ještě z dob, kdy o azyl požádal tu a tam některý uprchlík ze zemí sovětského bloku, ne však statisícové a brzy už milionové masy ze všech koutů Afriky a Asie.

- Zadruhé a naléhavěji: neshlížet s tak posvátnou úctou na suverenitu nějaké Libye, Somálska či Alžírska, nebo odkud ještě do Evropy proudí uprchlické davy. Odmítnuté žadatele o azyl – o pokoutně se zdržujících, nikde nepřihlášených figurách nemluvě – v doprovodu několika plavidel válečného námořnictva zavézt k břehům jejich domoviny a tam je vylodit, na pokřik lidskoprávních organizací i samotné OSN se neohlížejíce.

- Když byla řeč o válečném námořnictvu, najmě italském: pomalu by mohlo skoncovat s dosavadní praxí, kdy funguje jako ochotný pomocník převaděčských band. Odrazí někde od břehu přetížený člun, kdosi z něj zatelefonuje, válečné námořnictvo přispěchá, dopraví utečence do Itálie, a organizátoři převaděčského kšeftu mohou připravit další náklad. Naivní duše se pak radují, kolik zase bylo zachráněno lidských životů. Ne. Každý zájemce o blaženou existenci na zlatém Západě by měl vědět, do čeho se pouští.

To jsme se ovšem drahně vzdálili od paní Le Pen, ale vše souvisí se vším. Žijeme ve změněném světě. Nejnaléhavějšími tématy dneška už nejsou mezipartajní tahanice, zvlášť když se partaje čím dál víc podobají jedna druhé jako vejce vejceti, do pozadí ustoupily rozpočty, deficity a jiné takové věci, oč především jde, je prosté zachování existence. Což pouliční lid chápe bezprostředněji než jeho političtí zástupci, příliš zahledění do minula, kdy bylo jejich hlavní starostí nějak to překlepat od voleb k volbám. Dnešek si vyžaduje něčeho víc: uvažování na řadu generací dopředu, nemá-li západní civilizace – naše civilizace, zdůrazňuji, kdyby to někomu nedocházelo – ukončit své dějiny, nahrazena... raději nepřemýšlet čím.

Ač to někomu může přijít zvláštní, je duše západního člověka – jiných člověků ani tak ne - vybavena soucitem, jenž mu nedovolí hledět neúčastně na neštěstí jiných. Přesto si budeme muset zvykat na pomyšlení, že naše možnosti pomoci nejsou neomezené, zvlášť když se obyvatelstvo planety Země zásluhou tzv. rozvojových zemí (rád bych věděl, v čem spočívá ten rozvoj) namnožilo na povážlivých sedm a půl miliard a množí se vesele dál. Budeme si muset začít hledět vlastního zájmu: vydělit z příchozích ty, kteří nám mohou být něčím užiteční, tudíž osoby s použitelnou kvalifikací, a poslat zpátky všechny, kteří neumějíce ničeho dá se od nich očekávat, že budou trvalými příjemci sociální pomoci. Pakli to oficiální politika nepřenese přes srdce, nedivme se, bude-li Evropa jedna paní Le Pen vedle druhé, všechny dobře vědouce, co odmítají, méně už, co by vlastně chtěly.

Hannover, 17. února 2017