Kancléřka Angela Merkelová v Praze s hlubší integrací EU nepochodila. Česko již beztak není v jejím hledáčku

Dějiny nejsou zbraň. Touto větou před deseti lety zakončila Česko-německá komise historiků emotivní otevřený dopis proti redukci vzájemných dějin na Benešovy dekrety. A skutečně – na tiskové konference německých politiků v Praze poté skoro nemělo cenu chodit. Otázky se daly odtušit dopředu a obvykle největším překvapením bývalo, zda první dotaz padne na vyhnání nebo na Temelín. Podobně předvídatelné byly i odpovědi: minulost nesmí zakalit naše výborné vztahy, které jsou tak dobré jako nikdy předtím; českému jádru nebráníme, ale chceme vědět vše, co se kde šustne.

Když minulý týden do Prahy dorazila německá kancléřka Angela Merkelová, bylo najednou vše jinak. Útěk od minulosti symbolizovala již první novinářská otázka. Měla jste k obědu řízek? zeptala se německá televize ARD v narážce na několik málo českých slovíček, které nejmocnější žena planety díky krátké stáži v někdejší Československé akademii věd ovládá. Lepší důkaz, že minulost už opravdu nikoho nezajímá, snad nalézt nelze.

Podstatně se ale změnil i tón celé tiskové konference. V říjnu 2008, když Merkelová jednala s tehdejším premiérem Mirkem Topolánkem v Kramářově vile, bylo znát, že mu tak trochu diktuje agendu. Česko se připravovalo na svůj slavný půlrok v čele Rady EU ("Evropě to osladíme"), a Topolánek proto dostával z Berlína domácí úkoly. "Mluvili jsme o otázkách, úkolech, které musíme udělat," prohlásila tehdy Merkelová a dodala, o co by se Česko mělo zasloužit: dotáhnout do konce ratifikaci Lisabonské smlouvy a vstup Chorvatska do EU.

Úkoly od Nečase

I minulý týden padaly úkoly, ale odvážela si je paradoxně "železná Angie", která má co do razance prosazování názorů v Německu asi stejnou pověst jako u nás "buldozer" Jiří Paroubek. Udělejte proboha něco s těmi větrníky u Baltu nebo nainstalujeme na hranicích transformátory a máte po legraci, znělo ze Strakovy akademie. Tatam byla i snaha mistrovat české politiky v otázkách EU jako za Topolánkových časů. Není divu: Lisabonská smlouva, kterou kdysi Merkelová prohlásila za svou srdeční záležitost, je v době hroutícího se eura jen nudný dokument z éry bezbřehého unijního optimismu. Ani temelínská kaše už dávno není horká. A tak kancléřka minulý týden odbyla druhý německý dotaz – na dostavbu jihočeské jaderné elektrárny – tím, že na Temelín si v Německu nikdo nestěžuje, takže vlastně není co řešit.

Ještě aby si stěžoval. Němci žijí úplně jinými problémy. Především otázkou, kolik dalších peněz bude daňové poplatníky stát projekt společné měny (a tím i záchrana domácích bank, které po léta posílaly na jih Evropy levné úvěry). Zvlášť za situace, kdy se čím dál častěji mezi kandidáty na odstřel objevuje také Portugalsko a Španělsko. Sama Merkelová si přitom uvědomuje, že fiskální pakt je z nouze ctnost a žádný luxusní a skvěle propracovaný produkt Made in EU. Zatímco Lisabon v roce 2008 v Praze vychvalovala, přemlouvání Čechů ohledně společné kontroly rozpočtů a dluhové brzdy dávno vzdala. "Možná to podepíšete později," pokrčila rameny minulé úterý. Tomu už eurooptimismus mohou říkat opravdu jen největší nadšenci.

Angela Merkelová byla zkrátka v Praze smířlivost sama. Co se to stalo s kdysi tvrdou vyjednavačkou, která umí své partnery pořádně vypeskovat? Kdo by si myslel, že Merkelová poněkud "vyměkla", ten ji ve skutečnosti příliš nezná. Podle všeho smířlivý tón totiž znamená jediné: česko-německé vztahy pro ni nejsou hlavní agendou a prioritou ani není vyslechnout si české názory na další fungování EU. Kancléřka už má o unijní budoucnosti jasno. A Česko do toho vůbec nezapadá.

Pravomoce do Bruselu

To nejzásadnější z pražské návštěvy se neodehrálo ve Strakově akademii, ale na druhém břehu Vltavy – v aule Právnické fakulty Karlovy univerzity, kde měla Merkelová přednášku. Buďme rádi, že už nežijeme v socialismu, řekla mimo jiné zpoza katedry. Organizace přednášky přitom trochu ironicky připomínala svazáckou éru. Podívat se na kancléřku oděnou v brčálově zeleném saku směli jen ti, kteří si obstarali vstupenku. Tu ale rozdávaly pouze studentské spolky, takže kdo se v řadách studentstva angažuje na fakultě jaksi "mimostranicky", měl smůlu. Individualisty na právech, zdá se, nestrpí.

Privilegovaným se na přednášce dostalo ujištění, že práva se budou do Bruselu delegovat dál. Prý jen ta, kde to bude Evropská komise umět lépe než národní vlády, a také ne hned, ale za nějakých dvacet třicet let. Jenže kdo o tom rozhodne? V případě fiskálního paktu už se prokázalo, že Brusel v otázkách rozpočtu nevěří národním ministerstvům financí. Další resorty budou pravděpodobně následovat. Vnitro předá migrační politiku a pracovní trh už bude potřebovat jen jedno superministerstvo, to v Bruselu.

Vysvětlovat, proč a jak Evropské komisi předávat další národní pravomoci, ale nebylo úkolem Angely Merkelové. Česko z projektu integrované politické unie už odepsala, a tak pražská přednáška německé kancléřky vyzněla, jako kdyby Merkelová nemluvila ke studentům nejstarší univerzity ve střední Evropě, ale k účastníkům kurzu evropské integrace na americkém středozápadě, pro něž je EU téma tak na seminární práci.

Na druhou stranu není korektní něco takového Merkelové vyčítat. Kancléřka je velká Evropanka a o výhodách centralizované EU, kde bude rozhodovat jen "zdravé" jádro unie, je bytostně přesvědčena. A minimálně poslední rok ji poučil, že kdysi opovrhovaný koncept Evropy více rychlostí není úplně od věci.

Není vyloučeno, že za pár let se z premiérky největšího českého souseda stane třeba předsedkyně Evropské rady, "paní Evropa", která bude mít na rozdíl od současného úřednického prezidenta Hermana Van Rompuye slušné renomé i v neunijním zahraničí. Američanům se pak splní sen a budou mít do Evropy jen jediné telefonní číslo. A dost možná že europrezidentce Angele Merkelové budou držet palce i věční čeští potížisté – jako šéfce politické federace, s níž bude Praha spolupracovat jen ve vybraných otázkách a pěstovat "dobré sousedské vztahy".

Perlička na závěr. Cože to kancléřka v Praze nakonec poobědvala? Inu – perličku. A také zvěřinovou paštiku. Obojí by si prý česky v restauraci už objednat nezvládla. No vida. A pak že se na tiskových konferencích novináři nic nového nedozvědí.

Týdeník EURO 15/2012, 8.4.2012