Ukrajina má smůlu, že jejím územím prochází hranice dvou kulturních tradic

V žádném případě nechci hájit autokratický režim a zločiny tradičního ruského samoděržaví, natož jeho pro nás dost nechutnou verzi v osobě Vladimira Putina. Vím však, že jsou Evropy dvě, ta východní, přinejmenším už od velkého schizmatu (1054), která po celé milénium formovala její obyvatele v přesvědčení, že stát v osobě panovníka chrání na prvním místě duchovní jednotu křesťanského společenství (později národa), která je do jisté míry nadřazena jednotlivci, a ta západní, která v řecké obci objevila otevřenou heterogenní politiku a z ní vyplývající občanskou rovnost, ve středověku oddělila moc duchovní od státní a nakonec nastolila demokracii a z ní nové pojetí suverenity národního společenství. Nikoli člověk existuje pro stát, ale stát pro člověka, neboť jedinec přesahuje dočasnost politiky svou nesmrtelnou duší, takové je i bez víry dědictví Západu, jehož jsem synem.

Ukrajina má smůlu, že tahle prastará hranice mezi dvěma Evropami dělí národ i teritorium. Nejde jen o rusky mluvící obyvatele, kteří do národního společenství pasují jen jako tolerovaná menšina, ale i o ty Ukrajince, kteří patří do východního patriarchátu a k materialistickému Západu mají onen kulturní despekt, typický pro Dostojevského a Solženicyna.

Obavy z expanze jsou přehnané

Politologické úvahy nad anexí Krymu dnes většinou silně přehánějí, domnívají se, že jde o precedent expanze, jsou nekritické vůči Západu a téměř nikdy nechápou konflikt v reálné geopolitice světa, protože ji nevnímají. Mimoto jsou často příliš empirické. Putin byl demonstracemi v Petrohradě a Moskvě i svou pochopitelně už poněkud omšelou mediální prezentací a stagnující ekonomikou jistě oslaben a využil bezvládí v Kyjevě. Ale jak známo, problém ruského, na Krymu naprosto většinového obyvatelstva v ukrajinském národním státu (protože ruštinu jako rodný a domácí jazyk uvádí na Krymu podle kyjevských sociologů 97 % obyvatel) je v jeho rámci neřešitelný a trápil Rusy od počátku.

Nezapomínejme, že Rusové považují svůj jazyk za kulturnější a Rusko za vyšší (nejen bohatší) civilizaci. A jestliže měli v roce 1991 Ukrajinci právo na sebeurčení, proč ne Rusové, kteří tenkrát ze slabosti souhlasili, říká Putin a na výtku, že porušil mezinárodní právo, odpovídá ve svém projevu k poslancům naprosto logicky – Západ je pokrytecký, "uvěřil ve svou vyvolenost rozhodovat o osudu světa…a většinou vytváří zdání legality, když požaduje rezoluce od mezinárodních organizací". Samozřejmě že tady zapomíná na princip dobrovolného rozchodu, který geopolitice přináší stabilitu, samozřejmě že analogie s krvavým rozpadem Jugoslávie, který si západní spojenci nepřáli, také kulhá – ale proč se nesmí srbská Krajina v Chorvatsku spojit se Srbskem, Kosovo s Albánií a proč vznikla Bosna a Hercegovina proti vůli vlastních občanů, kteří ji nikdy bez vnějšího tlaku neuznají?

Odpověď je dost jednoduchá, ale cudně se o ní mlčí. Evropské elity v Unii neuznávají národní stát, doma se o něj sice opírají, protože jim nic jiného nezbývá, porušily by demokracii, ale navenek hlásají kult obecného sebezbožštělého lidství, založeného na často iluzorních lidských právech a neutrální občanské společnosti. Evropská ideologie univerzálního Homo sapiens je sice na rozdíl od Ameriky bezzubá, ale také nezná žádné hranice a naráží na odpor odlišné civilizace, jak kdysi předpověděl profesor Huntington. Žádá totiž, abychom každého člověka viděli stejně, a likvidací národní suverenity likviduje i demokracii. Proto se klade v Unii důraz na jiné vládnutí "governance" bez lidu, kratos bez demos, za jejíž maskou ovšem často vyčnívají národní zájmy. Cílem je totiž jeden svět, který jednou provždy překoná oddělení lidských skupin.

Americká dcera Evropy je národem, a proto národní státy uznává, ovšem také jen za předpokladu, že uznávají její demokratický a lidskoprávní způsob vlády i pravidla mezinárodního obchodu – v tomto smyslu je daleko imperiálnější než Putinova tradiční oligarchická vláda, protože její nomenklatura potřebuje Evropu a Evropa potřebuje ruské suroviny, jak dnes a denně slyšíme z diskusí o sankcích.

Není pochyb, že jsme stále ještě v západním světě doma, máme výkonnější ekonomiku a svobodnější život, přestože už začínáme trpět rozpadem kolektivního společenství, nedivme se však Putinovi a potažmo většině Rusů, když upozorňují na naši vlastní unijní oligarchii a imperiální politiku.

LN, 24.3.2014