aneb Hrst otázek drahým krajanům

Jako by ti prostopášní Řekové lavinu uvolnili, už se všechno sype na jednu hromadu. Že by se lavina dovalila až k rozpadu Evropské unie zpátky na tu sbírku států a státečků, jak se ledakdo ve vlastech českých už předem raduje, není zvlášť pravděpodobné, ale ovšem, jen blázen nebo politik odmítá zvážit všechny alternativy včetně nejhorší; připusťme tedy, že k takovým koncům může souběhem nepříznivých okolností opravdu dojít. Nicméně není žádný konec definitivní a z každého výsledku se odvíjí pokračování; jakými cestami se pak mohou vydat dějiny? Začněme hned tím eurem, co je kolem něj v právě přítomné chvíli výstražného prstem kývání a uštěpačného pošklebování nejvíc.

Co by se mé osoby jakožto občana jedné ze zakládajících zemí eurozóny týkalo, užívám eura jakožto univerzálního platidla rád. Určitě raději než té hromady lir, franků, marek a jiného papíru, co ho ne tak dávno bylo třeba mít plné kapsy, na každé hranici měnit, nespotřebovatné se ztrátou vracet nebo doma po šuplatech chovat… dejte mi svátek s národní měnou, je úleva člověku cestujícímu tohle euro, kéž by nám ho Pánbíček zachovati ráčil. Aniž pak dostali zapravdu proroci, věštivší drahotu přeukrutnou, co nám ji to zlořečené euro bezpochyby přinese, vzpomínáte si na ty řeči? Krátké, ale přece jen už desítileté dějiny přinesly jiný výsledek: zdražuje se tam i onde, s eurem i bez něj, a jako na potvoru nejpilněji v zemích eura nemajících, v kteréžto disciplině kráčí Republika česká zářivým příkladem. Dávno už není končinou tak hříšně levnou, kam se z celého dosažitelného okolí jezdívalo na nákupy a za dobrým pobaštěním, už se proudy obrátily, už jezdí Čechové nakupovat do Řezna, do Drážďan, do Vídně, kamkoli, jen pryč z té země drahoty, kde obchodnictvo neví, co by za nějaký hadřík ne zrovna nejpřednější kvality chtělo. Jestli by přijetí eura postup zdražování zastavilo nebo aspoň zbrzdilo, tak daleko moje prognostická schopnost nedosahuje, ale snad by byl český lev přinejmenším nucen držet krok s ostatními. Zvlášť, jak ukazuje příklad mé adoptivní vlasti, když zdražování nemusí být dáno ani tak příčinami hospodářskými jako nenažraností slavného eráru; je-li kde překročena mez, na níž končí prostá snaha o zisk a začíná nestydatost, není to ani tak v obchodě s potřebami lidskými - zde euro cenový růst spíš zpomalilo - nýbrž na ouřadech: bylo-li občanu za časů předeurových zapraviti za kus lejstra s razítkem pět nebo i žádnou marku, schramstne mu dnes byrokratický šiml eur dvacet i více. Neboť pryč jsou doby, kdy německý rozpočet vykazoval přebytky; dnes slavný erár neví, čím a jak zalepit rozpočtové díry, i zvyšuje daně a nové si vymýšlí, další a další poplatky za to či ono zavádí, pochopitelně k oslabení občanovy kupní síly a tím i celé ekonomiky, čímž je zase všechno u svého začátku.

V tom je ale euro nevinně, ten stav by nebyl jiný, i kdyby se mělo platit čínskými jüany. Jak již řečeno výše, jen trouba nebo politik nepočítá s jinou alternativou než s naprosto nejvýbornější; to se přihodilo v případě eura, a jak si ještě ukážeme, i veškeré Evropské unie. Měli páni politikové oči zamžené optimismem: tadyhleti Taliáni, Portugalci a ovšemže i Řekové, vzor hospodářské výkonnosti a neúplatné zodpovědnosti tedy, ehm, ehm, zrovna nepředstavují, ale přijmeme je a oni se jistě polepší, vzornými žáčky evropské školičky se stanou. A nestali se, což, ač ne ekonom a politolog pouze amatérský, jsem mohl hodnostářům evropské politiky za honorář jednoho bůra českého předpovědět. Bylo otázkou času, kdy lajdáci a lehkomyslníci s sebou strhnou do maléru i národy o něco zodpovědnější; a je vysvědčením odolnosti eura, že si vyžádalo celých desíti let a jedné celosvětové krize, než se zplna projevil následek optimistické pošetilosti. Zůstaňme tudíž u nejhorší z alternativ: co pak, nepovedou-li chaotické, povinným optimismem vedené pokusy o záchranu evropské měny k ničemu víc než k vyplýtvání stamiliard?

Inu co. Kde nic nepomáhá, musí se dostavit učitel nejlepší, jehož jméno jest průšvih. Stane-li se tak, stěží lze čekat, že se evropští národové kajícně vrátí ke svým lirám, markám, frankům etc., aby udělali radost našim euroskeptikům; na to se přednosti společné měny projevily příliš výrazně. Kdyby ostatně mělo platit - čím lokálnější, tím pevnější a neotřesitelnější měna, nebylo by nad to zavést hanácký tolar, chomutovský denár, kujebáckou grešli a žižkovský žbrdlík, avšak zanechme opiček. Pakli by byl euru opravdu souzen zánik, sama hospodářská nezbytnost si vynutí jeho návrat, ledaže bohdá už v poučenější, optimismu prosté podobě, v územním rozšíření omezenějším a za přísnějších podmínek vstupu. Zásada - jednou euro, navěky euro, byla jednou, ne-li zcela hlavní příčinou současných nesnází. Jednou s odřeným hřbetem prolézt nebo se prošvindlovat nastavenými pravidly, a už mohl každý hýřit jako rozmařilá kurtizána, nad poměry si žít, zadlužovat se na generace a snad i na věky věkův, nezaplatitelnými sociálními dárky kolem sebe házet… Má-li se evropská měna dočkat ozdravení, musí být vzato na vědomí, že mezi evropskými národy existují přirozené charakterové rozdíly, příkopy, jež nelze zasypat navážkou miliard. Společenství eura musí být klub výběrový, do nějž nemá přístup kdekdo jen za hezký slib, na hypotéku dobré naděje; podmínky mohou být třeba i o něco volnější než doposud, ale musí být plněny trvale a všemi bez rozdílu. Sankce za nedodržení musí být nejen stanoveny, nýbrž i uplatňovány; a musí do nich být zahrnuto vyloučení člena, jenž trvale není ochoten či schopen dané podmínky plnit. Tak by si euro podrželo své přednosti, k nimž patří méně komplikované, a proto lacinějsí obchodování země se zemí, tak by mohlo být vůdčí, určující světovou měnou ne přáním a politickou kalkulací, nýbrž přirozenou cestou. Nemožné to není, pouze odporující posvátné zásadě rovnosti výkonného s nevýkonným, lajdáka se zodpovědným.

Totéž platí o veškeré Evropské unii. I ona se se příliš překotně rozšiřovala, i ona přibírala další a další země na optimistickou hypotéku dobré naděje, bez úvahy co dál, pakli se nováček neosvědčí. Současná krize je dobrá aspoň k tomu, že už není slýchat blouznivé řeči, kdo všechno by ještě měl být přijat do EU od Ázerbajdžánu po Maroko, což ale může být jen začátek obratu. Stejně jako v případě eura, i zde je největší překážkou pozitivního vývoje udělování definitivy okamžikem přijetí: jednou v EU, navěky v EU. Rozšíření evropského společenství o postkomunistické země bylo arciže nevyhnutelné, nemělo-li se vně jeho hranic vytvořit chaotické vakuum lákající ruského souseda k naplnění jeho imperiálních tužeb. Plné a nezrušitelné členství to ale být nemuselo, aspoň ne hned; stanovení dejme tomu pětileté zkušební lhůty by bývalo prospělo jak matičce Unii, tak nováčkům samotným. Zavádět v tom smyslu dodatečné regule by bylo nejspíš marné; dát však najevo, kdo táhne unijní káru a kdo se na ní jen tak veze, navíc neochotně, s mnohými justamenty a jen, jak zní okřídlená fráze, že k vezení na káře není alternativy… to by se nejen mělo, to se dříve či později a chtě nechtě bude muset.

Čímž jsem si zajisté rozlil ocet u čtyř pětin váženého čtenářstva, ale budiž i mně dovoleno zaujmout stanovisko z pohledu daňového plátce, jenž vlastními groši do evropské kasičky přispívá a rozličné akce, fondy, granty a podobné legrace financuje. Nevadilo by mi příliš, jsou-li vynaloženy neúčelně; mám za ta léta svou zkušenost s ouředním, byť i demokratickým šimlem svého druhého domova a nečekám od něj, že bude se svěřenými groši zacházet jinak. Spolkl bych, ač nerad, i truchlivou skutečnost, že se řečené groše na druhé straně Šumavy z nemalé části rozkutálí do různých bezedných kapes, neboť takový jest mrav společenského zřízení zvaného Reálný postkomunismus. Nikterak ale spolknout nemohu a ani nechci, neslyším-li zpoza šumavských kopců slůvka uznání, spíš nafrněné ošklebování, no prosím, ty vaše prachy si tedy milostivě vezmeme, jinak nám ale do ničeho nekafrejte, jelikož by to bylo omezení naší suverenity. Opovrhujte bruselskou byrokracií, drazí krajané, až si pořídíte nějakou méně zašmodrchanou a především méně zkorumpovanou, ale to se zatím nezdá. Abych pro vyváženost nechal zaznít i hlasu domácímu, ocituji komentář enonoma Jana Macháčka k týmž úkazům, jak jej přineslo letošní 34. číslo týdeníku Respekt:

"Ze země, kde se ukradne všechno, co není přivařené, kde stojí všechno třikrát více než by stát muselo… kde politické strany fungují jako racketeeringové organizace, to zní obzvlášť dobře a pikantně."

K tomu není co dodávat. Nebo snad přece? Nenaletěla jsi, euroskeptická většino lidu českého, čísi šikovné desinformaci? Své výhrady, svou míru nesouhlasu s unijní praxí projevuje dnes ve spojené Evropě víceméně každý, nikde se ale pozorovatel nesetká s tak zásadní, křečovitou odmítavavostí jako v zemích českých. Být po jiráskovsku proti všem je snad povznášející, kdo je ale sám proti všem, měl by se ptát, jsou-li blázni všichni ostatní, nebo spíš on; a nepostřehli jste, drazí krajané, že jste mezi mysem Finisterre a řekou Bugem se svým postojem sami? A jestli postřehli, nic z toho nevyvozujete? Vlast česká, hrdě suverénní, na nikom a ničem nezávislá, od nikoho nic nepotřebující, ostrov pravé tržnosti a demokracie v moři úpadku… jste opravdu ochotní brát takový obrázek vážně? Nenapadá vás někdy, že děláte komusi zadarmo slouhu? Někomu, kdo suverenitou míní nekontrolovatelnost svých kousků, a později, kdož ví, třeba i návrat do stínu slovanského dubiska, z nějž jste se před dvaadvaceti lety spíš příznivými okolnostmi než vlastním přičiněním vymanili? Jsou takové sentimenty, a dosti zjevné; nevšimli jste si? Nebo už zase máváte rukou, ale co, ono to nebude tak horké… Chybovati jest lidské, praví Lucius Aennaeus Seneca. Zajisté, slavný filosofe. Skočit na tentýž špek ještě podruhé by ale už nebylo lidské, nýbrž hodné telete na porážku vedeného.

Hannover, 6. listopadu 2011