Připomínka pamětníkova k diskusi o klimatických změnách

Přes půl století uplývá od onoho nedomrlého pokusu o socialismus s lidskou tváří, jemuž se v dějinách dostalo titulu Pražské jaro. Byla tehdy, váhavě ale přece, vyhlášena demokratisace (nikoli demokracie), ovšemže taková, aby nebyl narušen vládní monopol komunistické strany. Klasický příklad pokusu o nakrmení vlka při zachování celistvosti kozy, dalo by se říci.

Přesto, úplně bez užitku ta polovičatost nezůstala, uvolnivši pouta společenské diskusi. Až na některá nepřekročitelná tabu mohl každý říkat a psát, co mu na mysl přišlo; i byla naděje, že dalším pokračováním toho procesu ztratí komunistická partaj kontrolu nad událostmi úplně a my se, kdoví, dočkáme politické plurality, kterážto představa dovedla našim jakkoli reformním komunistům vytvořit pěnu u úst. Téhož se zřejmě domysleli i soudruzi v bělokamenném Kremlu a rozhodli se tomu zamezit: poskytli nám internacionální pomoc v podobě tanků, pod jejichž pásy zaniklo i to málo jakés takés volnosti, jíž český lid požíval pod přiospalou vládou Toníka Novotného. Zlatý Novotný, říkali jsme si o nemnoho týdnů později.

To všechno je dostatečně známo a uvádím pouze k připomenutí osobám mladším než sedmdesátiletým, vlastní zkušeností ty děje nepoznavším. Mě samotného by zajímaly jisté… teď nevím: souvislosti? Náhodné paralely? Ať tak či onak, jako by všechny ďábel posedl, téměř souběžně se zmíněnými událostmi vypukaly na západních universitách kravály, nemající chvílemi daleko k revolučnímu teroru. Pouliční bitvy s policajty, vrhání kamenů a zápalných náloží, násilné demonstrace proti válce ve Vietnamu, proti návštěvě perského šáha, proti pokrytecké sexuální morálce, proti společenským konvencím, proti, proti… na druhé straně zase hledání nových, z pout měšťácké morálky osvobozených mezilidských vztahů… zkráceně řečeno nesmysl na nesmyslu a iluze na iluzi, ledaže zvrácené, destruktivní iluzi.

Co by mě zajímalo: přišlo to tak náhodou? Že se vysokoškolské a všeobecně intelektuálské kruhy Západu v náhlém pominutí smyslů rozhodly zničit a rozvrátit vše, čím po staletí rostla a upevňovala se jejich vlastní civilizace? Což, úplně nemožné to není, v intelektuálských hlavách se dovedou vylíhnout znamenité koniny. Pravděpodobněji však měli ve hře prsty moskevští vládcové uleknuvší se, aby jakkoli nedopečenými myšlenkami Pražského jara se nenakazili jejich vlastní poddaní; i vydali svým tajným službám příkaz k rozsáhlé desinformační akci. Co, prosím? Že to nelze dokázat, říkáte? Ale to vím sám že nedá, musely by to být mimořádně pitomé tajné služby, aby si daly něco dokázat; a ať si myslíme o sovětském režimu cokoli, jeho podvratná instituce KGB se osvědčovala v míře, s níž se nemohlo rovnat nic, s čím v tom ohledu disponovaly západní mocnosti, americké CIA nevyjímaje.

Dnes se nacházíme… nechci tvrdit, že v obtížnější situaci. Jen o něco složitější, a není snadno se v ní orientovat. Všemi prostředky i bez nich proudí do Evropy statisíce migrantů z rozvrácených zemí Blízkého východu a severní Afriky, což však tón udávající politické a intelektuální vrstvy za důvod k znepokojení zřejmě nepokládají. Místo toho se příkazem času stal boj proti klimatickým změnám, jejichž původcem, zbytečno dokládat, jest potvora člověk. No, dala by se jmenovat řada jiných faktorů, sopečná činnost například, ale když člověk, tak člověk. Namnožilo se člověčenstvo ze dvou a půl miliardy duší roku 1950 k současným 7,8 miliardám a kdoví k jakému až numeru se chce množit dál; i řekl bych že nějaký účinek na stav světového klimatu to mít musí, třebaže potopy světa jako za časů praotce Noe bych se neobával.

Rozdíl tkví v řešitelnosti: migrační proudy, pakli nám srdce nespadlo kompletně do kalhot, můžeme ještě nějak usměrnit, byť i ne zastavit. Klimatické podmínky matičky Země… připomínají mi takové snahy naše komunisty, co se také svého času hotovili poroučet větru dešti. Zanechme blbin; jaká vlastně je přirozená úživnost matičky Země? Kde je její hranice? Leží u oné dvouapůlté miliardy duší, jíž bylo dosaženo roku 1950? U stavu dnešního? Nebo jí je nějaký jiný práh, jejž vesele se množící lidstvo už překročilo, či je mu souzeno o něj teprve klopýtnout? A co se prostírá za tím prahem? Už jen vyčerpání všech životních zdrojů a jistota zániku, nebo se proti tomu dá ještě něco podniknout? Jestli ano, proč s tím k sakru už jednou nezačneme?

No proč. Protože to není ten náš západní, starosti o budoucnost si dělající svět, jemuž by se dala naložit na hřbet zodpovědnost za lavinovité množení, nýbrž svět takzvaně rozvojový, nedělající si starosti vůbec o nic. A kritizovat obyčeje národů onoho blaženého, jen pro tento den žijícího a o zítřek se nestarajícího rozvojového světa… ajajaj. Výtek bílého šovinismu, ne-li rasismu a kryptofašismu bychom se nedopočítali. Co dělat jinak a správněji… tady je dobrá rada drahá. Přijímat ztroskotance z končin, kde není zvykem zatěžovat se starostmi o zítřek, je snad skutkem milosrdenství, ne však řešením. Ohradit se ve vlastním životním prostoru jako v nedobytné tvrzi… není a nikdy nebylo tvrzi tak pevné, aby bylo možno se v ní natrvalo uzavřít před vlivy vnějšího světa, a nejspíš by nás to samotné brzy otrávilo.

Takže co zbývá: hledět si vlastního prospěchu, žít a nechat žít, jak zní heslo liberalismu, pakli nás ovšem ti ostatní nechají. A připravit se k obraně, kdyby nenechali; jest krásné usilovat o mír, přehlížet však něčí roztahovačné choutky je hloupé a říká si o výprask. My, či spíš naše slavné, obrozené vedení tenkrát v roce osmašdesátém se k obraně nejenže nepřipravilo, nýbrž takové řeči s krajním rozhořčením zakazovalo; i dopadli jsme, jak jsme dopadli. A dopadneme znovu, budeme-li i nadále zaměňovat příčinu za následek, bezuzdné množení lidstva… připadá mi pitomé psát rozvojových zemí, nevěda v čem spočívá ta rozvojovost, ne-li právě v té příšerné množivosti… za klimatické změny, zejména děje-li se tak trvale, v nepohnutelném přesvědčení o vlastní, nade vše povýšené pravdě. Jakž praví mudřec Seneca: Mýliti se jest lidské, v omylu však setrvávati ďábelské. Někdy i koledující si o malér jak vymalovaný; nepohnou věční světa opravci klimatem, ani co by za nehet vlezlo, zato mohou zabříst do houštiny nechtěných následků a následků těch následků, neboť nic na světě není konečné a čím přímější cestu k lepším zítřkům se kdo domnívá před sebou vidět, tím jistěji padne na svůj domýšlivý nos. Jakž dějiny už nesčetněkrát potvrdily, a moc bych se musel mýlit, kdyby nepotvrdily i tentokrát.

Hannover, 30. května 2019