To už tak dějiny zařídily, že se žádná rozkazovačná ideologie neobejde bez nepřítele, s nímž by bojovala a upoutávala na sebe pozornost; bez nepřítele by ideologický režim nebyl víc než kazatelský spolek, jakých bylo, je a ještě bude na celém světě spousta. Možná ještě naléhavěji ale musí mít ideologie něco, nad čím je možno se ošklíbnout, čím opovrhnout, na co štítivě prstem ukazovat. Co jen sám pamatuji, hitlerovští nacionální socialisté měli za tím účelem židozednáře, naši komunisté buržuje, kapitalisty, vesnické boháče a jinou takovou svoloč, no, a právě dominantní politicko-korektní ideologie zase má populisty. S tím rozdílem, že pod takovým židozednářem nebo buržoustem jsem si dovedl aspoň něco představit, ale jak mám, u všech ďáblů, rozumět slovu „populista?“

Ale popořádku. Pětašedesát let mě dělí od let gymnasiálních, kdy jsem se učíval – nijak zvlášť pilně ani svědomitě, doznávám - jazyku latinskému; tolik však ještě vím, že slovo populus v něm značí lid. Je tak možné dvojí vysvětlení.

- Populistou je ten, kdo bystře odhadne, co pitomý lid rád slyší, a podle toho naladí svůj kolovrátek. Pitomost lidu, zdůrazněme, je základní předpoklad, bez nějž celý populismus nedává smysl. Jsa sám drobnou molekulou onoho lidu bych se proti tomu odvážil ohradit. Jistěže určitou jeho část lze označit při troše hrubosti za pitomou; ta se však obvykle nezajímá o existenční otázky člověčenstva, spíš tak o pivo a fotbal. Populistovo vábení se tudíž míjí cílem; i je možno se ptát, proč si vůbec dává takovou námahu. Ostatek lidu se však větší či menší mírou o dění ve světě zajímá, poměřuje je svou zkušeností a vytváří si svůj vlastní úsudek a názor. Je-li v rozporu s doporučeními intelektuálních nabadatelů, bývá to tím, že nabadatel vycházívá z představy, jaký by ten náš svět měl správně být, kdežto intelektuálstvím nezasažený pozorovatel se spokojí se s tím, jaký svět opravdu je, eventuelně při vyšším stupni hloubavosti uvažuje, proč je takový, jaký je. Jinak řečeno jedná se o rozpor mezi realitou a iluzí; a ještě se v dějinách nestalo, aby se světaspásná iluze potvrdila.

- Nebo je populistou ten, kdo pozorně naslouchá hlasům veřejnosti a koriguje jimi svůj úsudek dobře věda, že sám veškerou moudrost světa a vesmíru nespolykal. Tomu pak přizpůsobuje své jednání. Pakli ano, tedy jen houšť takového populismu, pokud už vůbec nenecháme tento rozplizlý termín stranou a nebudeme přesněji a výstižněji hovořit o demokracii. Neboť co je nazýváno populismem, se ještě nerovná demokracii, má s ní však řadu styčných bodů; kde se nevhodná témata vytěsňují, jediný přípustný způsob myšlení shora vnucuje, nemůže být o demokracii řeči, byť jí i byly plné huby.

Nehledě k tomu, že tažení proti populismu je beztak starého kozla platné, ba zdá se, že čím hněvivěji je proti němu hromováno, tím víc sílí a prospívá. V celé Evropě nepřehlédnutelně nabývají vlivu hnutí, davší si do programu palčivé, avšak politicko-intelektuálními elitami opomíjené otázky dneška: živelnou imigraci z nejbědnějších a nejrozvrácenějších zemí planety, s tím spojený konflikt s rozpínavostí islámu, až nestane-li se ještě něco zásadního, co by ten vývoj zvrátilo – ale nevím, co by to mohlo být - nepotrvá dlouho a Evropa bude z konce na konec populistická. To vidouce někteří uvážlivější politikové... ne že by se hned stali populisty, ó nikoliv. Jen se stanoviskům nedávno ještě opovržených populistů přibližují, až pomalu přestává být zřejmé, kdo si ten titul zaslouží a kdo – zatím – ještě ne.

Abychom nechodili daleko pro příklad, může za něj sloužit rakouský kancléř Christian Kern, politik ještě relativně mladý a proto nejspíš kurážnější než političní matadoři, doživší se ve svých funkcích kmetského věku. Nebude bez zajímavosti ocitovat několik jeho výroků, svědčících o tom, jak antipopulistická argumentace naráží na svou mez a obrací se jinam a nechtěně.

„Popudem je mi bezobsažnost, již jsme zažili v běhu posledních let, “ vysvětluje Ch. Kern, proč vůbec vstoupil do politiky.

„Budeme-li ještě dál pokračovat v posedlosti mocí a zavírání očí před budoucností, zbývá nám už jen několik měsíců ke konečné krizi.“

„Narážíme na meze naší schopnosti integrovat přistěhovalce. Proto musíme omezit migraci...“ Inu, inu. Jestli tohle není dle dosavadních měřítek nejryzejší populismus, co už tedy?

„Zvláště středové strany přestaly přinášet do politiky jakoukoli změnu. Populisté... nabízejí odpovědi na otázky a pochybnosti...“ no, to se podívejme.

Už je to tak, vítr se obrací, třebaže jen napůl: od tradičních, stářím znehybnělých partají ne rovnou k populismu, ale aspoň k polopopulismu. Což nakonec není nejhorší. Politikové typu nizozemského Geerta Wilderse nebo francouzské Marine Le Pen vyhlašují přímočaře radikální recepty, až cucky lítají, což málokdy dělá dobrotu; pozvolnější – ale zase ne moc pozvolný, neřku-li ospalý - postup se spíš vystříhá chyb, jež je pak obtížno napravovat. Většinou však stačí nastoupit cestu dávno vyžadované změny a občanstvo si pak už samo vynutí pokračování, aniž by byla překročena mez katastrofy.

Z toho můžeme vycházet i nadále. Běžný občan má po krk bezkoncepčnosti, s níž se k problémům doby staví političtí vůdcové, i ušlechtilé naivity, jíž se vyznamenávají intelektuální elitáři. Přeje si změnu, a čím dřív, tím líp; nepřeje si ale radikálně všechno přeorat, z nohou na hlavu postavit, maje už s takovým přeoráváním svou zkušenost. Spíš ocení signál konečně už nějaké vůle, jak se ukázalo těsně před těmi holandskými volbami: turecký rádoby samovládce Erdoğan vyslal do Nizozemí dva vysoce postavené emisary, aby agitovali mezi tamními Turky pro vybavení presidenta (tudíž řečeného Erdoğana) téměř neomezenou mocí, avšak státní orgány jednomu nedovolily přistát a druhého šupem vyprovodily za hranice. To nizozemské občanstvo pokládalo za dosti výrazný signál a honorovalo jej volebními hlasy pro ministerského předsedu Rutteho a teprve na druhém místě pro bouřliváka Wilderse. Není mu upíráno mnoho dobrých a dokonce proveditelných nápadů, ale svěřit mu do rukou moc, před tím uvážlivý občan přece jen váhá.

To by až na další mohlo být vzorem i pro zbytek Evropy, království českého nevyjímaje. Ne hned plnokrevný populismus, stačí uvážlivý, ale důslednýpolopopulismus. Je rozkošné přihlížet, jak se mu, ač neradi, blíží i mnozí z těch, kdož ještě před půl rokem častovali každého, kdo si dovolil poukázat na problémy spojené s nekontrolovaným přistěhovalectvím, tituly neonacistů, fašistoidních extremistů a vůbec hnědé pakáže. Že by se zastyděli nebo dokonce omluvili, to tedy ne, ústup z nasršené sebejistoty je však dobře znatelný.

Snad tedy ještě není všechno úplně ztraceno. Snad se Západ, po půl tisíciletí vůdčí a tvůrčí síla světa, ještě včas probudí z kajícnické letargie, do níž jej uvrhli intelektuální revolucionáři roku 1968, živý doklad toho, že intelekt není totéž co rozum. Měl by sebou ale mrsknout; je-li odhad kancléře Kerna správný, těch několik měsíců, co nám zbývají ke konečné krizi, mine než se nadějeme.

Hannover, 18. března 2017