Než tento článek vyjde, bude s velkou pravděpodobností opět všechno jinak. Podstata ale zůstane. Několik států s Řeckem v čele si žilo nad poměry a mají být nyní, z důvodu naprosto scestné solidarity, jinými zachraňováni.

Samozřejmě není nikomu zakázáno vypomoci dlužníkovi, a to i v případě, že se do své situace dostal vlastní vinou. Nepřijatelné ale je to někomu přikazovat. Potíž je v tom, že nesplácení postihuje mnoho bank - domnívám se, že ne až zas tolik - evropského významu. Z toho odvozují byrokraté eurozóny nutnost pomoci. Tvrdí, že pokud věřitelské banky zkrachují, dojde ke kolapsu eurounijní ekonomiky. Peníze jsou krev ekonomiky, a proto banky nesmějí zkrachovat. Otázka je, kolik bank je skutečně postižených. Pokud se dá věřit Spiegel Online, je to přibližně dvacet evropských bank. Mezitím už se zas tvrdí něco jiného. Vzhledem k tomu, že počet bank v Evropě jde zcela jistě do tisíců, zdá se panika politiků poněkud přehnaná.

Zcela pravdu má premiér Nečas, když říká, že eurozóna nehledá nové účastníky eura, ale plátce, kteří by pomohli vytáhnout euro z bryndy. Je neustále nutno myslet na to, že účast na všech těchto záchranných balíčcích, deštnících a kdo ví, co si ještě naši, bohužel jen v tom směru kreativní politici vymyslí, se koná vždy na účet daňových poplatníků, na účet nás všech.

Slovensko se už jednou vzepřelo. Bylo by zajímavé vědět, čím vším bylo paní premiérce Radičové vyhrožováno v minulých dnech, že se tentokrát Slovensko přece jen podvolilo. Nakonec se, Bohu dík, nepodvolilo tak úplně. Jako vždy existují rovní a rovnější. Vzpouzelo se i Finsko a Rakousko a obě země jakési výhody při zachraňování Řecka dostaly. Celá záležitost byla ale obratem ututlána, aby snad někdo další nedostal také chuť na výjimky.

Spád událostí je opravdu závratný. Co ráno člověk napíše, večer neplatí. Trochu mi to připomíná inflaci v osmdesátých letech v Brazílii. V pondělí ofrankovaný dopis vzbudil v pátek u poštovního úředníka na přepážce pošty jen útrpný úsměv.

Kdo je tedy vinen? Bezpochyby bankéři, tvrdí politici. Jenže, vymysleli a zavedli euro snad bankéři? Ti jen půjčovali, možná nerozvážně a chtivě, ale dluhy, které teď má zaplatit veřejnost, ty nenadělali. Nejnověji zavedená protikrizová opatření jsou ta stará, nic se nezměnilo. Tu se něco přidá, onde zas ubere ale hlavně se něco přejmenuje. Všichni si poplácají po ramenech a domluví další, tentokrát ale už jistě opravdu poslední schůzku. Tomu má někdo věřit?

Jak říká pan Robejšek, Evropa nemá opravdové osobnosti, které by ji z krize vyvedly. Jeden by spíše myslel, že nemá peníze. Nedostatky EU možno ještě rozšířit o totální výpadek kreativity. Proč nepřenechat Řecko a další před nedávnem ještě velmi populárním Private Equity? Jedná se o společnosti investorů, kteří skupují firmy, ty pak buď sanují, nebo rozporcují a se ziskem prodají. Kdo ještě neví, o co jde, ať se podívá na film Pretty Woman s Julia Roberts.

Private Equity by mohly koupit třeba aténské letiště i s řeckými aerolinkami, lodní dopravu mezi ostrovy a mnoho jiných objektů. V případě krachu Řecka by se smlouvy musely náležitě upravit - aby se nakonec lidé nedostávali do země jen pěšky. Po čase by tyto firmy musely nabídnout společnosti řeckému státu zpět. Řekové by tak mohli dnes splatit dluhy a později si prošustrované věci koupit zpět. Teorie je to sice hezká, ale opravdu jen teorie. Přece nezačnou nakonec přece jen pracovat.