Spolehlivější než NATO

Ruský výboj na jižním Kavkaze vytváří v Evropě novou situaci schopnou ovlivnit nejen vztahy s Moskvou, ale i vlastní vojensko-politický vývoj starého světa. Prvním hmatatelným dopadem nové ruské asertivity se stal podpis dohody o umístění amerických protiraket v Polsku. Právě vzdálená válka více než ochota ke kompromisům umožnila okamžitě překonat rozpory, které se zdály nepřekonatelné. Dnes už je vedlejší, proti komu původně mířily prvky protiraketové obrany, které budou umístěny ve střední Evropě. Mnohem důležitější je okolnost, že si tím Polsko a Česko pojistí trvalou vojenskou přítomnost Spojených států na vlastním území.

Na první pohled je hledání dodatečných záruk bezpečnosti opatřením naprosto nadbytečným - vždyť Polsko, Česko, stejně tak jako pobaltské státy jsou členy Severoatlantické aliance, která by je měla kolektivně obránit, kdyby něco. Jenže první pohled nebývá vždy ten nejpronikavější. Problém je v tom, že víra středoevropských politiků v akceschopnost NATO klesla tak nízko jako nikdy předtím. Současný prezident Estonska Toomas Hendrik Ilves napsal už v roce 2005 článek, v němž vysvětloval důvody atlantické skepse "nové Evropy": "Pokud dají ve vztazích s Moskvou staří členové EU přednost svým národním zájmům před solidaritou, země střední a východní Evropy mohou znovu obrátit své zraky za oceán."

Letošní dubnový summit NATO v Bukurešti potvrdil oprávněnost Ilvesových obav: byli to někteří západoevropští lídři, kdo ve snaze naklonit si Moskvu znemožnil sblížení s Ukrajinou a Gruzií. Právě tímto svým postojem rozvázali podle názorů mnoha Rusku ruce, což mělo za následek srpnovou tragédii. Skutečnost, že kontinentální mocnosti váhají i nyní a vyhýbají se riziku zhoršení vztahů s Moskvou, je vnímána v regionu jako známka pokračující paralýzy Severoatlantické aliance.

Už v době po 11. září 2001 daly vytvořením "koalice dobré vůle" Spojené státy najevo, že nemohou vložit svou bezpečnost celou do rukou NATO. Afghánská zkouška tuto krizi ještě více prohloubila: aliance je sice na bojišti přítomna, avšak přesvědčování evropských spojenců, aby navýšili své kontingenty, stojí americkou diplomacii spoustu času a sil a skromný výsledek vynaložené námaze neodpovídá. Nechuť Západoevropanů táhnout na vzdálené afghánské bojiště se dá ještě jakž takž pochopit: je daleko mimo tradiční zónu odpovědnosti NATO.

Hůře se dá pochopit váhavý vztah k bezpečnosti Ukrajiny nebo Gruzie, případně ke strategickým projektům ve střední Evropě. Vždyť patří do tradiční sféry aliančního územního plánování. Avšak snaha NATO vyhnout se za každou cenu vtažení do americko-ruské konfrontace je neklamným symptomem ztráty akceschopnosti aliance jakožto vojenské obranné organizace.

Neschopnost kontinentální Evropy konsolidovat se kolem americké agendy a stále usilovnější snahy "nové" a "nejnovější" Evropy o získání přímých záruk Spojených států vytvářejí zajímavou perspektivu: Washington se spokojí s klidným evropským zázemím a soustředí se na vytvoření nových bezpečnostních konfigurací. Zatím nepříliš srozumitelné, ad hoc vytvořené organizace (jako třeba Společenství demokratické volby, vytvořené v roce 2005 Kyjevem a Tbilisi) mohou náhle dostat vojensko-politický obsah. Evropský Západ bude tím pádem z bezpečnostních problémů vyzávorkován, evropský Východ dostane kýžené americké bezpečnostní záruky a mezi Ruskem a "starými" Evropany se utvoří přirozený kordon, jenž umožní zamezit jejich zrádným spiknutím. Ostatně Rusko dávno tvrdí, že Severoatlantická aliance není víc než historickým přežitkem a reliktem zašlé doby. NATO konečně dostane příležitost stát se exponátem geopolitického muzea a uvolnit místo pro vznik jiných regionálních bloků. Jenže takovéto naplnění zbožného přání Moskvu sotva potěší.

Mezi Varšavou a Moskvou

Není vyloučeno, že se Moskvě nakonec podaří zahnat Bělorusko do kotce jedné ze svazových republik a uvázat ho tam pevně za nohu. Znamenalo by to přerušení slibného procesu jemného přibližování této země k Západu, jak jsme ho mohli pozorovat v posledních měsících. Minsk se chystá na velkou privatizaci. V březnu byla zrušena instituce "zlaté akcie", jež umožňovala státu zasahovat do činnosti již dříve privatizovaných podniků. Prezidentským výnosem budou do tří let zrušena veškerá omezení na odstátnění průmyslu. Veškeré pokusy ruského byznysu ovládnout běloruský chemický, zpracovatelský a strojírenský průmysl byly dovedně zmařeny. Zatímco Lukašenko, pobízený diplomatickou pohrůžkou Moskvy, byl donucen přiškrceným hlasem podpořit její dobyvačné tažení na Kavkaze, jeho země stále odolává nátlaku na uznání "nezávislosti" Jižní Osetie a Abcházie.

Ať už je to důsledek rad čelného britského PR mága lorda Timothyho Bella, s nímž nedávno Bělorusko podepsalo smlouvu na vylepšení obrazu země v zahraničí, nebo dopad jiných vlivů, veřejná image prezidenta Alexandra Lukašenka se v poslední době nápadně změnila a přiblížila se standardnímu obrazu západního politika: častěji se ukazuje v rodinném kruhu, volí jiný slovník. Zdá se, že tyto proměny nejsou dílem náhody. Pro pošilhávání běloruské vládnoucí elity po Západu existuje mnoho pádných důvodů. Zaprvé se již nomenklatura nechce spokojit s nuzným přídělem moci a blahobytu, který jí dříve mohl zaručit prezident - v mezidobí zbohatla a své majetky chce legitimizovat. Toho je schopen jedině Západ. Běloruští magnáti si nemohou v klidu užívat svého bohatství u vědomí, že mohou být kdykoli postiženi zákazem vstupu do západních zemí nebo podrobeni sankcím ohledně vývozu produkce svých podniků. Kdyby se Lukašenko sám nepostavil do čela této přirozené obranné strategie, neměl by zaručenu loajalitu aparátu. Zadruhé, podnikající část soudobé běloruské věrchušky zoufale potřebuje západní technologie a investice. Zatřetí, jakási dohoda se Západem řeší statutární problém: výměnou za zlomek moci dosáhne současná nomenklatura uznání jakožto elita nezávislého východoevropského státu. Začtvrté, Bělorusko názorněji než jiné postsovětské útvary poznalo, že Západ je vůči svým spojencům loajálnější než Rusko. Zápas za osvobození Alexandra Kozulina byl dlouhý a pro Bělorusko vyčerpávající - a přitom Kozulin nebyl ani radikál, ani západnik. Hlásil se k sociální demokracii, byl součástí vysoké nomenklatury, která instinktivně hledá oporu spíše v Moskvě než ve Washingtonu. Rusko však neudělalo nic pro ulehčení jeho osudu. Proto jeho věrohodnost jakožto garanta nepsaných dohod prudce poklesla.

Celá tato logika může zajisté zkrachovat na jednoduché otázce: Co s Alexandrem Lukašenkem? Bude nesnadné odpustit mu záhadné zmizení mnoha opozičních politiků, zřejmě sprovozených ze světa běloruským režimem. Diktátora zase budou strašit ve spaní osudy Miloševiče a Karadžiče. I zde jsou však různé možnosti, bude-li kompromis s Lukašenkem zahrnovat další vnitropolitickou liberalizaci. "Železný taťka" Alexandr Grigorjevič by se mohl spokojit s tím, že na jeho trůn usedne nejstarší syn Viktor, jehož provází pověst liberála. Potřebného věku dosáhne již o volbách roku 2011. Úloha Běloruska začíná být vzhledem k ukrajinské nestabilitě a nové ruské dobyvačnosti klíčová.

Rusko se jistě může pokusit koupit si znovu loajalitu Lukašenka levnou energií a neomezenými půjčkami, leč jejich účinnost je sporná. Takový byl vlastně obsah dosavadní ruské politiky vůči Minsku -- a k ničemu to nevedlo. Setkání vůdců dvou zemí se stávala čím dál tím méně plodnými a summit prezidentů Medvěděva a Lukašenka v Brestské pevnosti 22. června degeneroval v pouhý přípitek na zdraví válečných veteránů bez jakéhokoli závěrečného komuniké. To jen dokreslilo skutečnost, že dnešní realita nedává mnoho důvodů mluvit o utužení rusko-běloruské jednoty. Problém je v tom, že se Rusko za celá léta nenaučilo vnímat Bělorusko jako nezávislý stát. Moskva nepotřebovala partnera, ale vazala, jehož postavení by pouze přiznávalo statut Ruska jakožto systémového centra a středobodu vlastního vesmíru. V určitém okamžiku to Bělorusy přestalo bavit.

Uveřejněno v 51PRO