Evropské hodnoty se staly zbraní posledního soudu proti „tmářům“, kteří hlásají pravidla

Až se bude hledat slovo roku, favoritem jsou kvóty. Kvóty k přerozdělování běženců skutečně hýbou Evropou. Háček je ale v tom, že jsou horkým kandidátem i na antislovo roku. Vedou k širšímu a hlubšímu rozdělení kontinentu, než jak to v roce 2003 předvedl vztah k invazi do Iráku.

Toto je hlavní vzkaz uplynulého týdne a summitu EU. Prosadil kvóty silou hlasování, ale reálný problém tím nevyřešil a názorový příkop dále prohloubil.

Hlavní problém není v tom, že Evropa nezvládá bezprecedentní migrační vlnu. Větší problém je v tom, že se nedokáže shodnout na téže verzi oné krize či kalamity. Na téže naraci, jak se říká. Na prioritách řešení. A největší problém je v tom, že špičky EU (rozuměj Berlín a Paříž) to celé podávají výhradně jako souboj hodnot, jako zápas dobra se zlem. Dobří jsou ti, kteří bez otázek otevírají dveře, a zlí jsou ti, kteří volí zavedená pravidla a jindy tak vzývanou předběžnou opatrnost.

Kdo není s námi, je proti nám

Kvóty problém neřeší, tedy řeší jen jednu stranu jeho mince. Uleví přetíženému Řecku, Itálii i Německu. Ale ani o fous nesníží další proud migrantů. Jsou to počty pro pátou třídu. I páťák pochopí, že aby přerozdělení mělo smysl, musí vycházet z nějakého definitivního počtu, který lze dělit podle nějakého vzorce. Ale dokud se neobnoví kontrola nad vnější hranicí EU (Schengenu), žádné definitivní číslo pro přerozdělování nebude k dispozici.

Na tom se střetávají postoje Česka, Slovenska, Maďarska či Rumunska s postoji Německa, Francie, Itálie či Řecka. Ten střet se týká dvou stran téže mince: kontroly nad vnější hranicí EU a solidárního přerozdělování uvnitř ní. Jenže evropské (německé a francouzské) elity to předkládají jinak: ne jako spor o dvě strany téže mince, ale jako boj dobra se zlem.

Rétorika dobra a zla se vyhrocuje v podání politiků i médií. Politici líčí boj dobra a zla jako zápas hodnot a pravidel – ve stylu důraz na evropské hodnoty je dobrý, důraz na evropská pravidla je zlý. Kancléřka Merkelová mluví o „společenství hodnot“. Prezident Hollande řekl, že státy „nesdílející evropské hodnoty a zásady si musí položit otázku o své přítomnosti v EU“. A lídr socialistů v Evropském parlamentu Pitella chce pozastavit členství Ficově straně Směr – za odmítavý přístup k uprchlíkům. O. k., ať Fica kritizuje horem dolem, ale proč chce suspendovat politickou stranu jen proto, že legitimně hlasovala proti variantě, kterou elity pokládají za ztělesněné dobro?

Hlavní slovo mají emoce a osobní nálepky, což ještě přikrmují média. Maďarský premiér Orbán je politik, jenž si o kritiku přímo říká, ale ve věci ochrany vnější schengenské hranice je buldozerem pravidel. Jenže když ho pozve do Mnichova bavorský premiér Seehofer, list Der Spiegel z toho má záchvat: „Ví vůbec Seehofer, s kým se to spolčuje v migrační politice?“ Jako by nešlo o věcný problém, ale o nálepku zločince. Setkání s „pravicovým štváčem“ se vydává za větší průšvih, než jakým je rezignace na vnější hranici EU.

K dobrému tónu evropských elit patří zdůrazňovat tu lepší stránku a potlačovat tu problematizující, méně ladící s kýženým obrazem. Ukázku nabízí Miriam Meckelová, šéfredaktorka ekonomického týdeníku Wirtschaftswoche. Migrace je normální stav společnosti. Tisíce běženců denně přistávaly už před sto lety v USA a vydavatel The New York Times se tehdy tázal: „Máme přijmout všechny ty evropské chudáky, kriminálníky, blázny a vagabundy?“ Ano, v květnu 1887 byli těmi nebožáky Evropané a zaslíbenou zemí Amerika. Dnes přicházejí nebožáci ze Sýrie či Libye a zaslíbenou zemí je Německo, píše Meckelová.

To vše je pravda lahodící hodnotám. Ale zároveň se tu tvrdí A, aniž se dodá B .Jistě, Amerika přijímala miliony migrantů, ale podle přísných pravidel. Měla Ellis Island, kde prováděla tvrdou selekci. Který migrant či uprchlík jí neprošel, toho musela plavební společnost na své náklady vrátit do Evropy. Proto už v roce 1893 Red Star Line postavila v Antverpách preventivní kliniku. Jenže kdo navrhuje podobnou důkladnost pravidel dnes, je pasován na „pravicového štváče“.

Být v roli „světla národům“

Německé elity si nepřipouštějí nuance A či B. Jsou natolik fascinovány vlastní „vítací kulturou“, že i moderátorka televize ZDF Petra Gersterová mluví o Německu – ve srovnání s tím, jaká je situace běženců v Maďarsku, Srbsku či Chorvatsku – jako o zaslíbené zemi.

Jen málo z nich se na to dokáže podívat s nadhledem jako publicista Henryk Broder. Ten připomíná, že tam, kde je zaslíbená země, musí být i vyvolený lid, určený Bohem k tomu, aby působil jako „světlo národům“.

Zajímavý argument. Pokud se totiž nějaká společnost vžije do role „světla národům“, pak ty, kteří hájí jiné postoje, logicky pokládá za „tmáře“. Možná i odtud pochází demagogie, která převádí názorový spor o priority do roviny boje dobra se zlem a vede k tomu, že názoroví oponenti jsou cejchováni jako zrádci evropských hodnot a spolupachatelé zla.

LN, 26.9.2015