O britské premiérce Therese Mayové se během ročního nešťastného vyjednávání soudilo, že pokud by její úsilí vyjednat co nejlepší podmínky pro vzájemný obchod s Evropskou unií nemělo úspěch, tak by v případě nezdaru Británie vystoupila z Unie bez smlouvy a s evropským jednotným trhem celní unie by obchodovala za běžných, ovšem méně výhodných pravidel Světové obchodní organizace tak jako Kanada, USA nebo Indie. 

Mayová sice mnohokrát zopakovala, že je lepší nedohoda než dohoda špatná, ale tak jako většina Angličanů pragmaticky předpokládala, že je v zájmu obou stran vyjednat kompromisní model soužití, který by oba partnery v Evropě co nejméně poškodil. Nelze srovnávat, ale i pro Francii a Německo je Británie největším exportním trhem a k tomu s velkým bilančním přebytkem. Premiérka také nesčetněkrát zdůrazňovala jednoznačný výrok britského referenda, o jehož smyslu nelze upřímně pochybovat. Brexit je brexit - suverenita je suverenita a ta znamená vystoupit ze společného trhu i celní unie, z nadvlády EU i soudního dvora nad britským parlamentem, svobodnou obchodní a daňovou politiku a zejména, jak potvrdily všechny průzkumy veřejného mínění, kontrolu hranic čili omezení přistěhovalců do evidentně přelidněného království. Jedním slovem návrat ke státní suverenitě.

Kdo ovšem sledoval bruselská jednání, musel vidět, že se jednalo o šarádu, nikoli o hledání kompromisu s anglickou představou obchodní svobody a přístupu na evropský trh. Nomenklaturní vyjednávači Unie zaujímají od počátku neměnnou ideologickou pozici, jsou ztělesněním budovatelského projektu nadřazeného ekonomickému uvažování. Žádný model budoucího soužití nenavrhují, pouze imperiálně požadují nebo odmítají. Nechápající Brity zatlačili do podřízeného postavení, ti byli nuceni ve snaze v jednání pokračovat všechny požadavky uznat, ale jeden se ukázal velice zrádný. 

V součinnosti s dublinskou vládou, jež má členské právo veta, trvá Brusel na udržení „neviditelné” státní hranice Irska, což předpokládá nejen společný vnitřní trh, ale i neomezený pohyb osob tak jako dosud. Zrušení britského severoirského pomezí vzniklo jako výjimka v zájmu vyjednání míru mezi severoirskými loajalisty a republikány. Tuto podmínku budoucího vztahu s Unií Mayová právem nazvala ohrožením konstituční integrity Spojeného království, v podstatě vylučuje každý model, jenž by nebyl nějakou formou vazalského statutu, jakou má Švýcarsko nebo Norsko.

Po dlouhém hledání třetí cesty mezi nezávislostí a podřízeností Bruselu přišla premiérka s šalamounským návrhem na ukončení patového jednání a některé své ministerské kolegy dost nepříjemně překvapila. Dva z nich exponovaní svou funkcí vyjednávačů včetně Davida Davise do dvou dnů podali demisi a ministrovi zahraničních věcí Borisi Johnsonovi, známému svým nekompromisním postojem, nezbylo než se k nim přidat. Většina „brexitářů” ale vládu neopustila a vyčkává, co nastane, zřejmě tuší, že návrh Mayové nebude přijat, přestože jednala předběžně s německou kancléřkou. Volný pohyb osob je jedním ze svatých dogmat EU a je podmínkou přístupu ke společnému trhu. 

Představení Mayové ve venkovské vládní vile, kam své kabinetní kolegy pozvala, připomínalo scénku se sirem Humphreym ze slavné komedie „Ano, pane premiére”. Předložila návrh Bruselu v podobě jakési „společné knihy tržních pravidel, přátelský obchodní model, jenž umožní plynulý (bezhraniční) obchod”. O nových regulacích má rozhodovat vzájemně britský parlament s EU. „Nebudeme pod vládou Evropského soudního dvora ani platit ohromné roční příspěvky do unijního rozpočtu,“ prohlásila slavnostně premiérka, „sami si budeme vyjednávat volný obchod se světem.” 

Houbelec, namítl později Davis, taková suverenita je suverenita, nic nelze odmítnout, je-li podmínkou obchodu. O nějakém uzavírání smluv s třetí stranou v omezujícím režimu Unie všech těch netarifních zábran ani nemluvě. Vzápětí to také potvrdil americký prezident. Američané mají kupříkladu zájem na exportu zemědělské produkce, což by Británie bez unijních cel vyjednat nesměla.

Zastánci konzervativní pravice a media okamžitě spustily furor, obvinili Mayovou ze zrady voličů a volají po volbě stranického lídra, nemají ale dostatečný počet poslanců, aby je vyvolali (48). Na levici, která si brexit nepřeje (deník The Guardian), vyjadřovali komentátoři zadostiučinění, že premiérka přišla k rozumu. Vůdce labouristů Jeremy Corbyn uznal britské setrvání v celní unii už někdy na jaře.

O tom, že se kabinet pomalu posouvá k tzv. měkkému, tedy čistě formálnímu brexitu, kdy nečlen Unie o ničem nerozhoduje, ale za přístup na trh všechny regulace přijímá, se ví už dlouho, vždyť velká většina poslanců i celé politické a obchodní elity si konzervativní revoluci za nezávislost nepřály a sama Mayová se krachu vyjednávání děsí. Paradoxně je možná na pořadu dne. Nekompromisní ideologickou zaťatost považují vyjednavači v Bruselu za samozřejmý zájem Unie, vyžadují za přístup k trhu velké peníze a volnou migraci za prací. Kolikrát už jsme slyšeli, že jednotný trh není á la carte. 

Angličané podceňují ideologii a viní svou rozpolcenou vládu ze slabosti a neschopnosti razantně vyjednávat. To je sice pravda, ale nechápou, že žádný tvrdý postoj unijní fanatiky neobměkčí. Ti jsou připraveni Británii i sebe hospodářsky poškodit, doufají ale, že britská vláda své voliče zradí, což je považováno v kontinentální Evropě za normální politickou šikovnost. A tak britské politiky čekají horké dny, už dnes vládne v parlamentu anarchie.

Parlament naprostou většinou schválil závazné referendum a pokusí-li se voliče oblafnout, jistě prohloubí dnešní příkop mezi politickou třídou a voliči brexitu. Rozdělenou britskou společnost čekají zlé časy.

A Unie? Ta by dnes bez vlády nad trhem a celním kartelem ztratila svou politickou moc. Budovatelská víra v politicky sjednocenou Evropu už dlouhodobě vymírá.

MfD, 13.7.2018