Nekompromisní slova Oskara Lafontaina

Oskar Lafontaine, bývalý německý ministr, který zaváděl euro, otočil v názoru na společnou měnu o 180 stupňů.

Evropa začíná objevovat Ameriku, dalo by se s nadsázkou říct. To, co je zřetelné od samého počátku a evropskými papaláši záměrně přehlíženo, nabývá ostrých kontrastů a ti, kteří byli od začátku zuřivými zastánci společné měny, se pomalu od eura odvracejí.

Oskar Lafontaine byl jedním ze spoluzakladatelů společné měny a jedním z nejhlasitějších zastánců zrušení národních států, čímž si v Británii vysloužil pověst nejnebezpečnějšího muže Evropy. Dnes tentýž Oskar Lafontaine volá po zrušení eura a návratu k národním měnám.

"Ekonomická situace se měsíc od měsíce zhoršuje, nezaměstnanost dosáhla takové úrovně, že dává příčinu k pochybnostem o fungování demokratických struktur," říká Lafontaine a dodává: "Naděje, že vytvořením eura si vynutíme racionální ekonomické chování na všech stranách, vyšly vniveč. Němci si ještě neuvědomili, že jižní Evropa, včetně Francie, bude dříve či později svou současnou mizérií dotlačena k protiútoku proti německé hegemonii."

Problémy celé jižní Evropy táhnou euro ke dnu, dluhy se vytloukají dalšími dluhy a vše financují státy, které se snaží udržet své finance pod kontrolou. Největší váha leží právě na sousedním Německu, které není samo o sobě schopno sanovat dluhy celého jihu Evropské unie.

Proč mluví Lafontaine o Francii jako dalším státu, který se postaví proti Německu? Stačí poslední zpráva z Francie, kdy poté, co se podařilo Francii a Španělsku vyjednat prodloužení lhůty ke stlačení deficitu pod hranici 3 % HDP o další dva roky, přišel francouzský ministr financí Moscovici s jásavým oznámením.

"Úsporám je konec. Toto je rozhodující obrat v historii EU od zavedení eura. Dogma úspor končí a je to vítězství francouzského úhlu pohledu." Takže odložení splnění evropské smlouvy o rozpočtové zodpovědnosti je důvodem ke skoncování s úspornou politikou a je čas zase vesele utrácet.

Nyní Lafontaine přichází se vskutku přelomovým objevem: "Problémoví členové eurozóny nemají možnost devalvovat své měny. Právě to by jim mohlo pomoci vyrovnat se s ekonomickou krizí, kvůli které se propadli do recese."

Zkrátka najednou Evropa přichází na to, co je společné měně vytýkáno od začátku, že je těžko proveditelné, aby stejnou měnu používaly diametrálně odlišné státy jak do výkonu ekonomiky, tak do finanční politiky a národní povahy.

Jak se může rovnat Řecko, těžící z cestovního ruchu, s průmyslovým Německem? Totéž platí i pro další státy, které jsou agrární, vůči státům industriálním. Lafontaine, který byl jedním z otců eura, dnes říká "euro je katastrofa, zrušme ho".

Zavedení německé marky by podle výpočtů stálo jen o pár miliard více, než kolik dnes Německo odvádí na oltář eura. Podobný hlas zní z Británie, byť se nejedná o euro, ale o jednotný trh. Bývalý ministr financí Lawson řekl, že opuštění jednotného trhu by pro Británii podle jeho domněnek mělo "pozitivní ekonomickou výhodu" a hospodářské zisky by podstatně převážily nad náklady.

Na příkladu Francie se ukazuje, jak je Evropa zvyklá na dluhy, které se pouze posouvají do budoucnosti a nikdo je neřeší. Sotva se podaří vyjednat výjimku z podepsané smlouvy, je to bráno jako vítězství a signál k dalšími bezmeznému utrácení.

Zároveň to ukazuje na další nespornou věc. Že jakákoliv smlouva, která je v EU uzavřena, je vzápětí porušena a pokud tak učiní velký stát, nikdo nic nenamítá. Svého času platilo i to, že ECB nebude tisknout peníze, aby se pokryly dluhy, a žádný členský stát nebude sanovat dluhy státu jiného.

V této situaci by mnozí čeští eurohujeři chtěli zavést euro co nejrychleji s tím, že včera už bylo pozdě. Euro stojí před totálním krachem a byl by nesmysl přijímat měnu, která už letí ze srázu dolů do propasti. Ono by euro klidně mohlo platit jako společná měna, coby průměr ekonomik států EU.

Primární měnou by ale měly být národní měny. Tak si alespoň každý stát zodpovídá za své dluhy. I když například Island je zase ukázkou toho, že i národní měna nemusí nutně znamenat zodpovědnost za dluhy, když se Islanďané jednoduše rozhodli zestátněné závazky krachujících bank nezaplatit a okrást věřitele.

Zdá se, že euru pomalu odzvání. Pokud se proti němu staví i jeho "otcové", tak to znamená jediné. Konečně si i oni uvědomili, že zavést společnou měnu jako politický krok bez ohledu na následky bylo obrovskou chybou.