Optimistické představy o důležitosti a politickém vlivu českého předsednictví Evropské unie se nedávno rozplynuly nečekaným rozhodnutím Evropské unie vytvořit na tři příští období předsednický triumvirát, representovaný Českou republikou spolu se Švédskem a zkušenou Francií (viz zde). To aby těm mladším a nezkušeným mohla Francie vždy poradit jak na to. Také asi proto, aby tu unii někdo z mladších a nezkušených nějakým nedopatřením nerozpustil.

Co zbývá českému spolu-předsednictví, moc hezky vysvětlil minulý týden pan vicepremiér Vondra. Prozradil, že téma Evropské unie stále není velice “sexy”, a to že se musí napravit (viz Lidové noviny ze 7. června 2008). Proto se vláda rozhodla v České republice a jinde popularisovat radostnou budoucnost Evropské unie a oslavit Lisabonskou smlouvu koncertem, uliční zábavou a bálem. Jestli všechny budou “sexy” pan Vondra neříkal, ale mužeme si být jisti, že z toho nebude žádný politický skandál. Že ten špás neni zadarmo, musi být každému jasné. Jak pan vicepremiér již na březnové tiskovce prohlásil, ve svém rozpočtu vláda pro tyto účely reservovala zhruba 3 miliardy korun, i když jí na důchody nezůstávalo. Z hlediska současného politického a hospodařského vývoje Evropské unie je tedy zřejmé, že organizování podobných oslav je předčasné a přehnané.

Jako příspěvková organizace je Evropská unie zatížena rostoucím dluhem a stále rostoucí byrokracií. Vize Evropské unie, tak jak je představovaná Lisabonskou smlouvou, navíc vytváří mocenské podmínky nejen pro likvidaci všech funkcí České republiky, ale i pro úplnou ztrátu její státoprávnosti. Demokratická representace zájmů a kompetencí české společnosti v unii by byla formálním přijetím smlouvy omezená, v mnoha případech také nezaručená nebo úplně vyloučená.

Diktatura Evropské unie je proto pro Českou republiku nepřijatelná z mnoha důvodů. Česká republika byla a je úspěšnou parlamentní demokracií. Všichni členové její vlády, společně se všemi občany zvolenými representanty v parlamentu a senátu, přebírají osobní zodpovědnost za všechna svá rozhodnutí a výkon své funkce. Zodpovídají se svým voličům, parlamentu a senátu, ale také právním institucím státu a jeho veřejné správy.

Naproti tomu určení právního postihu a rozsahu osobní zodpovědnosti za důsledky nedostatečného výkonu funkce nejen jednotlivého poslance a celého parlamentu Evropské unie, ale hlavně jejích úřadů a úředníků je prakticky nemožné. Jestliže parlament Evropské unie, dominovaný representanty evropských velmocí, disponuje zákonodárnými pravomocemi, skutečná výkonná moc unie zůstává pevně v rukou úřednické hierarchie vybraných politických ztroskotanců a manipulátorů, a co je třeba zdůraznit, občanskou veřejností nezvolených a zvláštní imunitou nedoknutelných.

To vede k tomu, že všechny správní a zákonné funkce Evropské unie se tak dostávají pod úplnou kontrolu úřednického aparátu, nepřehledně komplexního a bez jakékoliv právní, osobní a kolektivní zodpovědnosti. Nemohoucnost a bezradnost tohoto byrokratického kolosu je zřejmá zejména v řešení problémů hospodářského rozvoje nebo podmínek životního prostředí unie. Pokusy demonstrovat zájem unie o účast široké evropské veřejnosti na řešení odborně-komplexních problémů organizováním “táborů lidu” (viz poslední agora Evropské unie) jsou spíše tragikomickou ukázkou její politické zoufalosti než skutečné efektivnosti. Výsledkem tohoto úsilí je vždy větší byrokracie a rozsáhlejší kontrola společnosti.

Je jasné, že pro mnoho evropských politiků je administrativně-právní systém Evropské unie nesmírně atraktivní, protože je zbavuje jakékoliv osobní zodpovědnosti a prakticky eliminuje jejich pracovní povinnosti. Tito političtí alibisté totiž dávají raději přednost osobnímu zviditelnění než ochraně národních zájmů, zajištění potřeb a vytváření příležitostí pro svobodný rozvoj jejich vlastní společnosti.

Česká republika je v mimořádně výhodné situaci. Evropskou unii ani její Lisabonskou smlouvu nepotřebuje, protože samotný objem pracovních schopností a intelligence lidského talentu České republiky představuje zcela výjimečný kapitál ve světové hospodářské soutěži. Republika dnes potřebuje jen opravdového politického vůdce, člověka s jasnou a přesvědčivou vizí národohospodářského a kulturně-společenského rozvoje, schopného nejen vnímat, posuzovat a inspirovat, ale především sjednocovat a podporovat efektivní rozhodování všech národních demokratických institucí v zájmu státu, jednotlivce a obrany jejich svobod.

Proto jakékoliv obavy ze vzniku politické krise rozpadem současné vládní koalice jsou naprosto neopodstatněné. Ba naopak. Tuto situaci je třeba přijímat jako jedinečnou příležitost k obrodě národních politických, hospodářských a kulturně-společenských aspirací a sjednocující výzvu k jejich úspěšnému dosažení.