O nadcházejícím víkendu se uskuteční ve finském Lahti summit Evropské unie, jehož hlavním bodem má být vnější energetická politika EU a následné jednání s ruským prezidentem Putinem o strategickém partnerství EU-Rusko.
Summit se schází v době, kdy globální soutěž o energetické zdroje čím dál víc ovlivňuje rozložení sil ve světě. Největší světoví hráči, jako jsou USA, Rusko, Čína či Indie, si uvědomují úzké propojení globálního zásobování energií se zahraničně politickými zájmy a jejich chování v globálním politickém prostoru je tím zásadně ovlivněno.

Každý sám za sebe

Evropská unie je více než z poloviny závislá na vnějších zdrojích energie. Přitom energetické politice uvnitř EU dosud výhradně dominuje pohled ekonomický, jako například postupná, ale zatím nepříliš úspěšná liberalizace vnitřního trhu s energií, či pohled ekologický, který plní stránky novin umělou a nic neřešící diskusí o obnovitelných zdrojích.
A zatím strategická a geopolitická rozvaha, tak klíčová pro budoucnost evropského hospodářství, zůstává mimo evropskou politickou diskusi.
Evropské mocnosti jako Německo, Francie či Británie se snaží individuálně zajistit budoucí energetické zdroje, často bez ohledu či dokonce na úkor zájmů ostatních členských zemí či Evropské unie jako celku.
Pohled na Rusko ukazuje, jakou pastí může tento přístup být pro EU jako celek, pro jednotlivé členské státy a zejména region, jehož jsme součástí.

Plyn jako zbraň Kremlu...

Rusko je nejdůležitějším dodavatelem ropy a zemního plynu do Evropy. Přitom právě Putinovo Rusko nepokrytě dává najevo, že bude energii využívat jako nástroj velmocenské politiky a budování sfér vlivu.
Není tu jenom nedávné potrestání Ukrajiny vysokými cenami plynu za příklon k Západu, či výhrůžky Evropě, že Rusko přesměruje svůj export směrem do Číny. Putin se již dlouhodobě snaží odbourat tržní mechanismy v oblasti výroby a distribuce energie a nahradit je politickomocenskými, a to nejenom v Rusku, ale také v Evropě.
Podmiňuje přístup evropských firem k těžbě plynu požadavkem vstupů do evropských distribučních systémů. Cíl je jasný - ovládnutí celé výrobně distribuční linie od těžby až po dodávky koncovým spotřebitelům.
Putin nejenom krok za krokem posiluje autoritativní charakter ruského státu, ale také se velmi zřetelně vrací k tradičním velmocenským postupům. Zatím to pocítily především sousední země, ale Rusko se netají ambicemi uplatnit svoji nově nabytou sílu a sebedůvěru i jinde. Politicky kontrolovaný export energie má být pro tyto cíle jedním z klíčových nástrojů.

...a sázka na Německo

Rusko velmi zručně využívá evropské nejednoty k posilování vlastního postavení v bilaterálních vztazích s jednotlivými státy. Je přitom patrné zvláštní úsilí o propojení s Německem a upevnění kontroly státního podniku Gazprom nad celým řetězcem od těžebních polí přes dopravní infrastrukturu až k distribučním společnostem, které dodávají plyn koncovým spotřebitelům v členských státech EU.
Ruská sázka na Německo, která vyvrcholila dohodou o vybudování plynovodu na dně Baltského moře, přímo spojujícího obě země, a Putinovou nabídkou během nedávné návštěvy v Drážďanech na zdvojnásobení dodávek tak, aby se Německo stalo »velkým evropským distributorem ruského plynu«, má v ruském geopolitickém myšlení starou tradici. V minulosti vždy byla cílem snaha o vytvoření lepší mocenské pozice vůči národům střední a východní Evropy, které Rusko tradičně považuje za svoji sféru vlivu. Rusko tyto cíle současných »plynových námluv« vůči Evropě a zejména Německu ani neskrývá.

Náš národní zájem

Neexistence společné evropské energetické politiky nejenom znemožňuje Evropě podílet se na utváření globálních energetických poměrů, ale vystavuje ji do velmi citlivé pozice právě ve vztahu k Rusku, přičemž státy mezi Německem a Ruskem jsou zvlášť zranitelné. Nezačne-li se Evropská unie starat společně o svoji energetickou budoucnost a umožní-li Rusku pokračovat v uplatňování strategie »rozděl a panuj«, budou v budoucnu Evropa jako celek a mnohé členské státy platit za plyn vysokou politickou cenu.
Česká republika odebírá z Ruska 75 % své spotřeby plynu a 90 % spotřeby ropy, a přitom se nachází z hlediska ruské »plynové diplomacie« v geopoliticky nejcitlivější oblasti. Náš vitální národní zájem je neoddělitelně spojen s existencí jednotné evropské energetické politiky. Nadcházející summit v Lahti napoví, zda naše současná politická reprezentace si je vědoma odpovědnosti, která na ní v této otázce leží.

HN, 18.10.2006

Autor, poslanec Evropského parlamentu, je bývalým ministrem zahraničí