S euroústavou se to má jako s moderním uměním. Nikdo úplně nerozumí, o co tam jde. Ale kdo se odváží je kritizovat, je okamžitě ocejchován jako nevzdělanec. Neboť EU a moderní umění zasluhují obdiv, říkají zasvěcení. Kdo to nechápe, apeluje na nízké pudy, je populista nebo dokonce demagog.

Reakce politických elit na odmítnutí euroústavy v referendech ve Francii a Nizozemí přesně odpovídala tomuto schématu. Kdo byl proti, nemohl k tomu mít žádné důvody – a už vůbec ne dobré důvody. Protivníci jenom neporozuměli, o jaké velkolepé dílo, o jaký obdivuhodný objekt se jedná.

Proto se také elity nedaly odmítnutím ve dvou klíčových zemích zmást. Když se lid na první pokus obrátil zády k tomu, co jej pro něj dobré, musí mu to být zkrátka vnuceno. Neboť odmítnutí nebylo vlastně odmítnutím euroústavy. Lid prostě nepochopil, že ji potřebuje a chce. Je tedy nutné hledat cesty, jak ji navzdory nevědomosti lidu protlačit – vše pro lid.

Jaká diagnóza, taková terapie: Evropská unie musí být občanům údajně lépe zprostředkována. Až lid konečně nahlédne, jak velkolepá euroústava je, svou paličatost přehodnotí. Čili čistě marketingová otázka.

Německo od lidového hlasování chytře ustoupilo. Nadstranický konsensus zajistil ve Spolkovém sněmu drtivou většinu. A nyní je to německé předsednictví v první polovině roku 2007, které si dalo za cíl oživit ústavní proces. Vše pro lid.

Moderní umění není koneckonců vždy tak obdivuhodné, jak mají ve zvyku hlásat propagandisté na něm zainteresovaní, a ne každý kritik je nutně nevzdělanec. To platí i pro euroústavu. Navzdory opačným prohlášením existují argumenty proti euroústavě, které je třeba brát vážně. A to nejen ze strany zabedněných nacionalistů, nýbrž i ze strany chytrých hlav, které jsou jednoznačně proevropsky orientovány. Otázkou není, zda chtějí Evropu, nýbrž jakou Evropu. Na to mají různé názory i ti, kteří o věci něco vědí.

Bývalého ústavního soudce a spolkového prezidenta Romana Herzoga lze asi těžko podezřívat z nedostatku znalostí nebo nacionalistické zatvrzelosti. V eseji, který vypracoval společně s Lüdgerem Gerkenem z Centra pro evropskou politiku, se Herzog s euroústavou kriticky vypořádává. Jeho ústředním tvrzením je, že euroústava významně podlamuje dělbu moci a parlamentní demokracii.

Autoři píší, že stále více lidí přepadá pocit, „že něco není v pořádku; že vznikla netransparentní, složitá a spletitá mamutí instituce, která, odpoutána od věcných problémů a národních tradic, si uzurpuje stále více regulačních oblastí a pravomocí; že demokratické kontrolní mechanismy selhávají”. Podle Herzogova a Gerkenova názoru se tento pocit nedá v žádném případně svést na neznalost, jak se rádo říkává. V eseji publikovaném ve Welt online detailně vysvětlují, že existují dobré důvody pro skepsi vůči euroústavě.

Zda tím Herzog a Gerken v Německu nastartují vážnou diskusi o EU, je však nejisté. Panuje z toho velký strach. Pokud se z EU udělá veřejná záležitost, o niž se lze přít, ztratí elity schopnost provozovat evropskou politiku za kulisami a bez rozruchu. Politici by se dostali do tísnivé situace, kdyby veřejnosti museli vysvětlovat a zdůvodňovat svá rozhodnutí. Tím by se politická scéna ocitla pod tlakem, kterému by se pokud možno chtěla vyhnout.

V Německu se podařilo zabránit vzniku debaty o euroústavě. Tak tomu má z vůle hlavních aktérů i zůstat. Protože jak jsme viděli ve Francii a Nizozemí, je lid zkrátka příliš nevypočitatelný, než aby mu mohla být svěřena důvěra v takto důležité záležitosti.

Přitom se však přehlíží, že takový postoj dlouhodobě vede k erozi sympatií veřejnosti k Evropské unii, že se vytváří živná půda pro nedůvěru a skepsi občanů. Taktika, která slibuje krátkodobý úspěch, by se později mohla vrátit jako bumerang. Byrokratickými elitami vybudovaná Evropská unie, která blízkost občanům chápe jako pouhý marketing a ne jako účast těch, z nichž pramení veškerá moc, na politickém životě, si pod sebou natrvalo podřezává větev.

Autor je německý historik a publicista. Na blog.zeit.de/kosmoblog pravidelně publikuje své postřehy k mezinárodní politice a výběr zajímavých článků z Německa a anglosaského světa.

Přeložila Acqua Cheta, německý originál článku zde.