V souvislosti s brexitem a postojem České republiky je možná na místě připomenout, co je to Lisabonská smlouva. Ta sice počítá s právem na vystoupení z EU, současně však její schválení a praxe bylo důvodem k britskému odchodu.

Nikdy není na škodu vrátit se časem o několik let zpátky a podívat se na tehdy pronesená či napsaná slova zkušeností dneška. Na jedné straně se můžeme usmívat nad nápady tehdejší doby, na druhé straně se můžeme setkat s textem, který jakoby byl napsaný včera či předevčírem a přesně popisuje, co se dnes děje.

Václav Klaus je jedním z „mužů listopadu 1989“ a díky tomu, že v roce 1992 zvítězila jeho ODS výrazně v parlamentních volbách, měl odpovědnost nejen za rozdělení československé federace, ale i za způsob transformace socialistické ekonomiky na tržní ekonomiku, chcete-li kapitalismus. Nehodlám se na krátké ploše tohoto článku zabývat tím, co udělal dobře či co udělal špatně. Jenom zdůrazním, že takzvaná „šoková“ transformace, jak o ní mluvili jeho oponenti, v prvé řadě Valtr Komárek a nakonec velmi razantně Miloš Zeman, vůbec nebyla tak rychlá a šoková, jak se o ní občas mluví. Přispěla navíc i k tomu, že česká ekonomika byla schopná se v průběhu několika málo let přeorientovat z dodávek na obrovský a nekvalitní trh SSSR a později Ruska na dodávky pro trhy západní Evropy, dnešní EU.

V roce 2008 byl Klaus zvolen na druhé funkční období prezidentem a v letech 2008 a 2009 se v EU řešilo schvalování takzvané Lisabonské smlouvy. V Česku během jeho předsednictví EU v první polovině roku 2009 navíc padla vláda kvůli vytrvalé snaze tehdejšího lídra ČSSD Jiřího Paroubka o destabilizaci pravicové vlády v období takzvaného „volebního patu“. Vlády se chopil Jan Fischer a jeho vláda „odborníků“ mimo jiné svou absolutní nečinností významně napomohla k naprosto nezvládnutému boomu výstavby fotovoltaických elektráren na zelené louce.

V roce 2008 se schvalování Lisabonské smlouvy zadrhlo na výsledku irského referenda, v němž byla tato nová smlouva Iry odmítnuta. Tehdy se Václav Klaus k Lisabonské smlouvě mnohokrát vyjadřoval. Velmi dobrá Klausova analýza toho, co znamená přijetí Lisabonské smlouvy, je z konce roku 2008.

Z článku , který je stručný a přitom obsahuje vše podstatné k této problematice, vyjímám tato Klausova slova:

Smlouva zavádí pravomoci jako by šlo o stát federálního typu (aniž by ale obsahovala pojistky typické pro ústavy federálních států – není tam ani to, co bylo v Ústavě federálního Československa do 31. prosince 1992). Zavádí kategorii výlučných pravomocí Unie, které jsou pravomocím členských zemí nadřazeny.

Smlouva ve více než padesáti oblastech zavádí většinové hlasování, ač tam dosud bylo nutné rozhodovat jednomyslně. Členské státy tak ztrácí jeden z atributů své svrchovanosti (možnost zamezit iniciativě, kterou si nepřejí). K tomuto jen malý dodatek. Právě díky této drobnosti bylo Česko přehlasováno na Radě ministrů vnitra v otázce imigračních kvót.

Snižuje se hlasovací váha menších zemí, včetně České republiky, a posiluje se hlasovací váha větších zemí. Potlačuje se princip rovnosti států, větší význam dostává počet občanů. Proto se váha německého hlasu zhruba zdvojnásobí, zatímco váha našeho hlasu se naopak dvakrát sníží.

Lisabonská smlouva je krokem zpět k odmítnuté Evropské ústavě. Je dokumentem, který představuje výrazný posun od Evropy států k Evropě jednoho evropského státu. Znamená přesun od dobrovolné a stále znovu a znovu domlouvané a potvrzované spolupráce evropských států v tisících konkrétních záležitostech k jednou pro vždy platné dominanci orgánů a institucí unijních nad orgány a institucemi jednotlivých členských států. Vede k prohlubování demokratického deficitu.

Jestliže se tedy evropské státy na prvním setkání hlav států EU po britském referendu domluvily, že nebudou převádět další pravomoci států na úroveň unie, ale zároveň nepožadují, aby se některé záležitosti opět vrátily do rukou národních vlád, není tu ani náznak toho, že by se měla tak zvaná Lisabonská smlouva podrobit přezkumu. Silná slova české strany o „hájení národních zájmů“, výzvy k odstoupení předsedy EK Jeana-Clauda Junckera apod. tak v prostředí bruselské byrokracie nedošla vůbec naplnění.

Zpětně zhodnoceno, Václav Klaus ve svém „manuálu pro začátečníky“ přesně popsal, kde jsou základní rizika Lisabonské smlouvy a proč ji odmítal podepsat až do druhého irského referenda, které dopadlo pro schválení této smlouvy dobře. Musím konstatovat, že vše, před čím Klaus ve svém odporu proti Lisabonské smlouvě varoval, se v uplynulých letech potvrdilo. Byla poprvé aplikována možnost většinového hlasování v záležitostech imigračních kvót a Česko bylo přehlasováno.

V praxi jsme tak na vlastní kůži pocítili, co se mohlo v roce 2008/9 zdát nemožné a neproveditelné. Zřejmě právě realita aplikace Lisabonské smlouvy ukázala, že výhoda velkého evropského trhu může být dalším posílením centra znehodnocena a že se kvůli zvýšené koncentraci moci do orgánů EU mohou lidé s EU přestat identifikovat a zvýší se rychlost postupné eroze EU. Má-li zůstat jenom u brexitu, musí se však i česká vláda přestat bát požadovat zásadní přehodnocení Lisabonské smlouvy. Zatím to vypadá jen na hodně svalnatých řečí bez skutků.