Vůdcovský triumvirát Evropské unie (německá kancléřka, francouzský prezident a lucemburský předseda Evropské komise) souvisle předvádí společnou a vskutku solidární neschopnost pochopit skutečnou příčinu a podstatu nynějšího přívalu Syřanů, Afghánců, Iráčanů a Afričanů na jim nejbližší blahobytný a hlavně zatím bezpečný Západ, tedy do Evropy. Místo takového, pro skutečně zodpovědné rozhodování a jednání nezbytného výchozího uchopení problému jen reaktivně zdůrazňují nutnost pomáhat druhým v nouzi, a to hlavně nařizováním uprchlických kvót členským státům EU, jak je nakonec ve středu oficiálně vyhlásil předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker.

Geopolitickou a kulturněpolitickou podstatu celého problému masového uprchlického přílivu do Evropy vůdcové EU v čele s německou kancléřkou Angelou Merkelovou příznačně a nápadně ignorují. Přestože v roce 2011 nynější německá kancléřka i tehdejší francouzský prezident a britský premiér v zásadě jen opakovali konstatování českého prezidenta Václava Klause z roku 2005, že teorie a politika multikulturalismu, odmítající občanskou kulturní asimilaci imigrantů z jiných kulturních oblastí, selhaly, jejich státy dosud prokazatelně nejsou schopny naléhavý a tíživý problém začleňování jiných kulturních etnik účinně zvládat.

Nekompetentnost dnešního vůdcovského triumvirátu Evropské unie přesvědčivě se vyrovnat s ohrožením, jež uprchlický nápor na Evropu přináší, pochází z nedemokratického, neliberálního myšlenkového základu Evropskou unií prosazovaného způsobu evropské integrace. Tímto neúnosným základem je, stručně řečeno, dirigismus, tedy centrální přikazování, jež se souvisle staví proti jedinečnosti svobodných občanských a státních individualit, které vytvářejí Evropu. Jeho charakteristickým projevem je opakované pohoršené komandování a peskování jinak smýšlejících evropských států. V daném případě nařizování povinných početních kvót jednotlivým státům Evropské unie, a to proti vůli jak těchto států a jejich občanů, tak přicházejících uprchlíků.

Klíčové slovo kvóta názorně předvádí, co je vlastním, určujícím smyslem existence Evropské unie: Redukce člověka, společnosti a státu na řízenou vypočitatelnou položku. Takové uvažování a jemu odpovídající způsob fungování Evropské unie prokazují, že EU zásadně odmítá svobodu a demokracii, přestože se těmito pojmy tak často a ráda přizdobuje. Tato neblahá základní skutečnost Evropské unie zřetelně dokládá, že její hlavní ideologický a politický proud de facto ztělesňuje svého druhu „východní“ úpadkové sklony Evropy v protikladu k Evropě skutečného Západu, tedy Evropě liberálně demokratických tradic, jak je vyjadřují nedotknutelná občanská práva a svobody.

K dlouhodobě přetrvávajícímu, nekonečnému seriálu tzv. řecké krize se tak nyní dramaticky připojuje zřejmě neméně dlouhodobý a Evropskou unií právě tak nezvladatelný seriál krize uprchlického přívalu. Žádnou z nich není EU schopna, a to z uvedených důvodů, tedy kvůli své podstatě, vyřešit. A tak se jen urychluje její přirozený, nevyhnutelný rozpad. Co Evropě nyní zbývá jako skutečná záruka jejího liberálně demokratického bezpečí, je Severoatlantická aliance, tedy politicko-vojenské spojenectví Evropy s USA a Kanadou. A tak přirozeně zbývá to, co je spolehlivé, pevné, a hlavně všem prospěšné, a proto skutečně perspektivní.

Jaké je tedy poučení z probíhajícího uprchlického náporu na Evropu? Souhrnně řečeno, úsilí postavit Evropu na všeobjímající centrální regulaci je neudržitelné, protože neevropské. Takové tvrdošíjné úsilí jen ničí svobodu, demokracii a spravedlnost.

Jak jednoduché poučení, a jak zároveň náročné a obtížné, protože velmi a velmi nepohodlné!

Autor je filosof