Můj osobní postoj k členství Turecka v EU je stálý. Turecko nemá být členem Evropské unie. Jsem zvědav, kolik nás všechny budou byrokraté v Bruselu ještě stát, než řeknou to, co opět velí selský rozum: NE.

Několik důvodů pro svůj postoj jsem shrnul v článku Turecko jako člen EU?! Děkuji, ale nechci!. Pomyslnou červenou nití, spojující důvody z různých oblastí, je islám. Turecko může jak chce navrhovat účelové změny ústavy, ale nakonec bude vždy jen vytvářet dojem, že dokáže oddělit náboženství od chodu státu. Přirozený vývoj, postavený na historii, zvycích a tradicích prostě nikdo zákony, vyhláškami a předpisy nezmění. V Turecku žije 68,2 milionů lidí, z nichž naprostá většina praktikuje islám. Nehrajme si na to, že existuje islám umírněný a radikální. Islám je jen jeden. Vše ostatní je jen hra politiků. Skutečný islám se dle mého nejhlubšího přesvědčení nemůže dlouhodobě snést se sekulárním státem založeným na demokratických principech. Přes veškerou politicky korektní řeč bruselských politiků nesmíme přehlížet fakt, že islám má své vlastní zákony, které stojí nad zákony společnosti. Musíme to respektovat jako hotovou věc, kterou nikdy nikdo nezmění nějakým nařízením či zákonem.

Kancléřka Merkelová při nedávné návštěvě Ankary otočila a sdělila, že je proti „plnému členství" Turecka v Evropské unii. Prý dává přednost formě „privilegovaného partnerství“. Legislativu a problematiku EU sleduji z řady zdrojů poctivě již dlouho. Důvodem je skutečnost, že zkreslených informací a růžových brýlí jsme z Bruselu (ale i od naší vlastní vlády) dostali už dost. Snažím se popisovat stav věcí realisticky a mé komentáře nejsou ovlivněny „budovatelským nadšením jediné správné cesty bez alternativ“, jaké jsme tu zažívali za těch 40 let komunistické totality. Konstatuji proto, že EU žádné „privilegované partnerství“ nemá, a že si jen evropští politici opět, jako již mnohokrát, ohýbají pravidla hry. Koneckonců sám turecký premiér Recep Tayyip Erdogan spolu s dalšími tureckými představiteli již dříve označili nabídku jen jakéhosi privilegovaného partnerství za nepřijatelnou a urážlivou. Turecko podle něj počítá s plným členstvím.

Ano, byla to chyba. Ano, EU na to neměla nikdy přistoupit. Je čas říct Turecku konečně férové NE a nehledat nějaké úhybné manévry. Jsem přesvědčen, že kdyby členské státy udělaly referenda k přijetí Turecka do EU, dopadlo by to pro bruselské byrokraty ještě větším fiaskem než Evropská ústava. Největším zastáncem vstupu Turecka do EU bylo před pěti lety právě Německo. Je totiž jeho největším obchodním partnerem a zároveň největším zahraničním investorem. Německo je pro Turecko také největším zdrojem příjmů z turistiky. V samotném Německu žije kolem tří milionů Turků. Německo si ale nesmí řešit své ryze vlastní zájmy s Turky prostřednictvím celé EU.

Příznivci vstupu Turecka do EU v čele se současným komisařem pro rozšiřování Štefanem Fülem zdůrazňují především intenzivní obchodní styky mezi oběma stranami, které se za poslední rok ztrojnásobily. Turecko je aktuálně sedmým nejvýznamnějším obchodním partnerem EU. Paradoxně tyto ekonomické informace dokládají oprávněnost tvrzení odpůrců současného směřování EU. Obchod a služby mezi státy jsou úspěšně realizovány i bez nutnosti členství v EU - to vše při zachování všech přirozených a žádoucích rozdílností a bez sociálního inženýrství.

Nemám nic proti islámu v jeho tradičních baštách a zcela jej respektuji, ale jsem jednoznačně proti cílené islamizaci Evropy. Přijetí Turecka do EU by bylo podle mě další ranou do historie a křesťanských tradic starého kontinentu.

Autor je členem Republikového předsednictva Strany svobodných občanů

Převzato z FrantisekMatejka.cz se souhlasem autora