26.4.2024 | Svátek má Oto


ESEJ: Důsledky ruského přepadení Ukrajiny

11.3.2022

Ruská válka proti Ukrajině nezlomila ukrajinský občanský národ s jeho demokratickou státností, naopak jej viditelně semkla a upevnila jako samostatnou, suverénní individualitu. V Evropě ale Putinovo ruské válečné tažení proti ukrajinské demokratické svobodě zásadním způsobem podlomilo platnost klíčových ideologických a politických orientací Evropské unie. Tato závažná skutečnost se týká klimatické ideologie a politiky bombasticky vnucované Zelené dohody pro Evropu i mnohočetných, agresivně prosazovaných neomarxistických identitárních ideologií a s nimi spjatých politik genderismu, multikulturalismu atp.

Zřejmě nejzávažnější úder ale ruská válka proti svobodné Ukrajině způsobuje samotnému ústřednímu článku víry hlavního ideově-politického proudu Evropské unie. Je jím údajné pokrokové přesvědčení o škodlivosti a dějinné zaostalosti existence jednotlivých evropských demokratických států. Ta se v ideologickém pojetí EU nálepkuje jako dějinně překonaný nacionalismus, který je třeba postupně odstranit a nahradit nadnárodními, tedy nadstátními institucemi Evropské unie. Ty však nemají žádnou demokratickou legitimitu, protože žádná evropský lid, tedy evropský občanský národ, v Evropě neexistuje.

Válka Ruska proti Ukrajině naopak velmi srozumitelně a dramaticky dokazuje, že jsou to právě samostatné, demokratické státní individuality, jež vytvářejí věrohodný základ evropanství jako takového, a vůbec ne jejich mocensko-ideologické podřizování a odstraňování ve jménu imperiálního centralismu. Tato zásadní dějinná lekce pro Evropskou unii jednoznačně znamená, že její ústřední ideologie založená na supranacionalismu, na dogmatu nadnárodního principu, je z principu neudržitelná.

Další, neméně závažný důsledek Putinovy imperiální války proti Ukrajině se týká pojetí světového řádu. Putinův záměr je v tomto směru očividný: Obnovit princip světového řádu, jenž platil do éry světových válek dvacátého století. Tedy obnovit vestfálsko-vídeňský princip rovnováhy velmocí a jejích mocenských vlivových sfér. Ve dvacátém století ale tento princip a typ světového řádu ztroskotal ve střetnutí s principem politické války, jímž je neslučitelnost trvalejšího soužití demokracií a diktatur. Platnost tohoto principu politické války se ve dvacátém století umocnila vznikem a následnými brutálními expanzemi totalitních diktatur. Je paradoxem Putinovy ukrajinské války, že její záměr válečně obnovit ztracenou ruskou imperiální vlivovou sféru, kterou Stalin podle principu politické války rozšířil na úsilí vytlačit USA z Evropy, obklíčit je a porazit, vlastně jen potvrzuje vyšší platnost principu války politické. Pro Putinovu velkoruskou diktaturu je nesnesitelné a zásadně nepřijatelné bezprostřední sousedství se svobodnou demokratickou Ukrajinou, kde se Kyjevskou Rusí poprvé v dějinách zrodila ruská státnost a jejíž mnozí občané jsou ruskojazyční. Putin tedy ve skutečnosti rozhodující platnost principu politické války souvisle uznává a podle něj také jedná. Tuto skutečnost se snaží zastírat vyhlašovaným válečným požadavkem obnovit ve světě řád založený na principu velmocenské rovnováhy mocensko-vlivových sfér. Ve své ofenzivní geopolitické orientaci má nepochybně mocného spojence v nynější čínské totalitní komunistické diktatuře, jež nadto své světovládné záměry veřejně vyhlašuje.

Proti oběma diktátorským, novodobým centrálním mocnostem euroasijské geopolitické osy, jež přesně podle principu politické války evidentně usilují o postupné zničení světové demokratické civilizace, se musí stále ještě demokratický a demokratičtější svět rozhodně postavit a toto své rozhodnutí učinit bezvýhradnou prioritou. Jakékoliv nepoučitelně usmiřovací snahy o mnichovanský appeasement nemohou mít v tomto zásadním konfliktu žádné místo.

Zároveň je nejvyšší čas oprostit se od výše uvedených extremistických ideologických ideologií a politických konceptů ekologického a neomarxistického ražení, jež dosud převládaly nejen v Evropské unii. V Evropě je přitom v první řadě na místě opustit dosavadní hluboce chybnou, ale tradičně vůdčí ideologii a politickou orientaci Evropské unie na postupné odstraňování svrchovanosti samostatné státnosti evropských demokracií. Postupně by poté mohla vzniknou nová, transformovaná transatlantická a globální demokratická architektura, kde by se všem volněji dýchalo. V souvislosti s takovou budoucí, nyní se pozvolna rodící perspektivou je ale nezbytné globálně spojenecky zvítězit v nevyhnutelném konfliktu s totalitní euroasijskou osou Putinovy ruské diktatury a komunistické totalitní Číny, jenž je z principu nevyhnutelný.

Ruské válce proti Ukrajině se dalo zabránit, kdyby západní demokracie, tedy hlavně jejich státníci, nejpozději již v r. 2014 rázně a přesvědčivě reagovali na Putinovu agresi. Neschopnost k takovému srozumitelnému činu a bohorovné ignorování alternativních varovných hlasů byla zásadní politickou chybou, za niž se tvrdě a dlouhodobě platí. To se samozřejmě týká i nekompetentních rysů všech vrcholných českých státníků s jejich týmovým okolím.