Aniž bychom zapomínali, že se ta významná a početně zcela enormní vlna „běženců“ prezentuje na první (ale i na ten „druhý“!) pohled jako především nečekaný příliv nových občanů do Evropy, kteří jsou navenek (ale i „uvnitř“) muslimy! A již to trvá pár let. A nezdá se, že třeba letos – když je to stále spojeno s nemalým rizikem a poněkud ty počty „migrantů“ jsou menší než třeba loni – by byl tento zvláštní, ne-li přímo nenormální proces ukončen. Dramatičtěji se to ovšem začalo projevovat – rovněž humanitně-občansky, právně a taky politicky – zřejmě až roku 2015, když tehdyv dubnu během několika dní došlo k potopení dvou lodí převážejících „běžence“; takže najednou tu bylo na 1200 obětí z obou tragédií, aniž by tu byl automaticky nějak adresný viník. Bylo ovšem možné teoreticky hloubat nad tím, kolik z těchto smutných obětí prchalo především před válečnými útrapami a kolik z nich si takto svým počínáním mínilo navodit výchozí naději na lepší existenční uplatnění v životě, než by tomu bylo „doma“ (a když se takto měl ten domov radikálně pro běžence změnit). Copak je možné jen takto odtažitě dumat, když dochází k obětem na životech možná zbytečně? Není ten exodus, zvláště z Afriky, zcela neadekvátní odpovědí na otázky, které si zatím dnešní politikové nekladou?

Jedna z těch tras se nazývá „balkánská“ (přes Egejské moře; „přibrzděná“) a druhá jako „středomořská“ vede z Libye (či z Tuniska) směrem na Itálii nebo z Maroka především do Španělska. Ještě před deseti lety by bývalo zřejmě nikoho nenapadlo, že se za pár let takový problém vůbec vyskytne; ať již by jeho příčina byla jakákoliv. Ne že by to vždycky nutně musela být válečná střetnutí. Ale již roku 2014 došlo k nebývalému růstu počtu těch „běženců“ či uprchlíků (ne-li rovněž těch, kdo si mohli zaplatit tu cestu jako projekt směřující výhledově za lepším životním uplatněním); evidovaných jich tehdy bylo přes šest set tisíc. A o rok později potom dvojnásobný počet vůči údajům z roku 2014, a tedy přes 1.255.000 lidí! Z tohoto počtu nejvíce migrantů takto směřovalo do Německa. (Když nebudeme uvažovat o žádných možných negativech tohoto jevu, pak pozitivně by bylo možné konstatovat, že takto se dostalo na německý pracovní trh hodně lidí, jimž nebylo třeba zajišťovat celkové náklady do jejich života před jejich případným pracovním nasazením; než se stali „pracovní silou“. Takže očividně nemalá „investiční“ úspora. Jenže na druhé straně: Copak zrovna v současnosti nemáme třeba ve Francii celou čtvrtinu mladých lidí bez práce? A to je přímo jen další oblast v EU a v eurozóně. Čili moc předem nespekulujme, zda a jak by se dalo na té migrační vlně teoreticky ještě možná (ne)slušně vydělat!

Pokud máme zájem o počty migrantů v roce 2016, jsou již údaje skoupější. V tom loňském roce dorazilado Evropy méně než třetina migrantů oproti roku 2015, pokud jsou ta čísla přiměřeně spolehlivá. Alespoň hlásila evropská pohraniční agentura Frontex, že do Evropy se loni (tj. r. 2016) – vesměs z Afriky – dostalo „jenom“ 364 tisíc migrantů. (Zdroj)

Nelze v tomto směru doprovodně opomenout, že mnozí podnikavci (a rozmanité jejich gangy) včas přišli na to, že se dá na zoufalství či existenčně motivovaných plánech lidí neslušně vydělávat. Takže vznikly dokonce ilegální převaděčské trasy. Přičemž mnohdy se ty gangy nepostaraly o bezpečnou cestu přes moře. Třeba i tak, že transportní plavidla neodpovídala žádoucím požadavkům pro námořní dopravu osob, anebo též tak, že ti podnikavci nechali nejednou ta ne dost přijatelně vybavená plavidla zcela bez odborné kontroly nebo je dokonce před cílem plavby opustili. A všechno začalo docela nenápadně postupným zvyšováním nejdříve počtu ilegálních migrací především po roce 2007. (Nejde teď o to sledovat do podrobností celou tu poměrně krátkou, ale smutnou a stěží přijatelně řešitelnou historii, jejíž provizorní průběh živelně pokračuje.) V září 2015 posléze bylo nalezeno výchozí nouzové řešení pouze některých okamžitě neodstranitelných následků této především snad humanitární (ale i sociální a etické, a taky politické) krize: tím, že v rámci EU byly předepsány jisté kvóty migrantů („uprchlíků“) k přijetí; pro ČR ten výchozí počet tehdy byl 1591 osob. Jako by tu nešlo o interkontinentální krizi, nad jejímž řešením se měly vážně zamýšlet globálně zaměřené instituce.

Ne že by tudíž ta uprchlická krize nepokračovala dále; včetně stále vysokého počtu běženců uchylujících se – často hodně dobrodružně – na převaděčské trasy; je již několik tisíc obětí mezi těmi, co se cestou v moři utopili. (Za rok 2016 asi 5000 obětí, do konce května 2017 asi 2000 dalších utopených.) Ta krize se zároveň vždycky neshledává na veřejnosti s pozitivním ohlasem na opatření politiků k jejímu řešení; a dokonce mnohdy navíc je tu i odpor některých vlád vůči souhlasu s těmi kvótami; aniž jsou v návaznosti připraveny podmínky k realizaci takto jen rámcově a ne dost koncepčně přichystaných opatření (počínaje spolehlivou evidencí totožnosti a země původu emigrujících osob). Pokud podvědomě počítáme s tzv. schengenskými dohodami o volném pohybu osob na území EU, je tu také třeba otázka, zda mnozí přidělenci do ČR předem nešilhají po Německu, kam původně zařazeni nebyli. A ovšem, stále se tu jedná pouze o improvizované havarijní překlenutí následků něčeho, co vzniklo mimo Evropu a čemu mezinárodní společenství buďto nedokázalo přijatelně čelit, nebo čemu nedokázalo pomoci k účinné nápravě kompetentním činitelům přímo na citlivých místech samých, a to odstraněním příčin vedoucích tolik lidí k opuštění domova. Přičemžten setrvalý exodus potom vyvolává nečekané doprovodné následky jinde.

Jen si představme na moment třeba arabský svět na Blízkém východě. Prezident Trump zcela nedávno vyjednal zvláštně lákavý prodej zbraní do Saúdské Arábie, která je jako stát navenek feudální organizací, přitom se státně protežovaným sunnitským náboženstvím. Prezident Trump dokázal během tamního svého pobytu sice nepřehlédnutelně hromovat na účet šíitského Íránu, neučinil však naprosto nic pro to, aby došlo k otupení vzájemné nevraživosti mezi oběma státy. Sýrie (se svým stávajícím prezidentem šilhajícím po šíitské podpoře) jako málem severní soused Saúdské Arábie (čemuž brání jen poměrně úzký pruh území Jordánska) je již několik let (od roku 2011) válčištěm; nejednou s problematicky profilovanými jak stoupenci, tak odpůrci syrské vládního režimu. Sýrii již opustilo 5,5 milionu uprchlíků; každý pátý uprchlík v tomto našem světě je podle letošního počítání (roku 2017) Syřan! Ani arabské státy, ani světové společenství tomu běsnění se zbraněmi – též Syřana proti Syřanovi – neumí učinit přítrž. A potom tu je na území Sýrie a Iráku stále ještě ta zvláštní armáda tzv. Islámského – sunnitsky deklarovaného – státu (jakoby „kalífátu“), která na území těchto dvou států měla ustavit a ustavila zřízení, v němž politika a zbraně měly prioritně – třeba i terorem – zaštítit víru (islám). Sice snad se podaří tento záměr zmařit (jak se to teď jeví koncem června 2017); ale za jakou cenu a s jakými oběťmi na životech! (Aniž třeba je v této souvislosti angažmá Ruska přijatelně průhledné a takto pak – kéž by – i korektní. Rusko podporuje mj. al-Asada, který v prezidentské funkci zřejmě osobně zavinil současný kritický stav v Sýrii. Aniž se teď, byť heslovitě, zmiňujeme o dalších kritických situacích tam někde „poblíž“.)

A máme tu taky Afriku. Celý sever a nejedna země na tuto oblast – už územní příslušností k tomuto světadílu – nějak navazující vykazuje většinu svého obyvatelstva náboženstvím jako muslimy. I když hned při Středozemním moři nejde okamžitě rasově o černochy. A hned třeba v subsaharské, již černošsky osídlené oblasti, např. Mali či Niger: statistika uvádí průměrně přes 7 narozených dětí na každou tamní matku! (Viz mj. zde. Zdá se, že zrovna odkazované a teď sledované údaje vycházejí z roku 2008; což přímo u citovaných dvou tabulek uvedeno přímo není. Např. v Nigérii je podle této statistiky stále ještě 5 dětí na matku; přičemž jsem četl časopiseckou úvahu, podle níž nigérijské ženy prý bez rozpaků zvažují, že by těch dětí chtěly či mínily mít dokonce osm!) Přitom, pokud máme na mysli zrovna Afriku jako kontinent, v němž stále neplatí a neuplatňují se žádné globálně nasazené koncepce pro všechny jeho země, tak, aby byly uskutečňovány interaktivně pro celý světadíl. Takže pouze konstatujeme. A ne že bychom si věděli s tímto nežádoucím stavem rady…

Takže v těch světových rozměrech svou možná nečekaně svéráznou roli by tu hrála, hraje a bude hrát, ať již doprovodně nebo podstatně, rovněž porodnost. Porodnost! Agentura PEW (Otěže světové víry přebere islám. Bezvěrci doplatí na porodnost...; 4.4.2015) se svými střízlivě nastavenými čísly v roce 2015 výhledově konstatovala, že nepoměrně brzy nejpočetněji zastoupenou vírou v našem světě bude islám.

Nebo uvažme teď aspoň letmo srovnání pouze tří světadílů v perspektivě 150 let. V roce 1900 měla Evropa třikrát víc obyvatel (408 milionů) než Afrika (jen 133 milionů); Asie tehdy měla jen o něco víc než počet odpovídající dvakrát počtu Evropanů (946 milionů). O zhruba sto let později (k roku 2007) měla Evropa přírůstek jen o ¾ stavu z roku 1900 (700 milionů); zatímco Afričanů za tu dobu přibylo málem šestkrát (750 milionů; takže jich již bylo více než Evropanů); a rovněž Asiatů přibylo víc než čtyřikrát (4,030 miliard). Přitom odhady s výhledem do poloviny 21. století (na základě perspektiv viděných z prvního desetiletí 21. století) zaznamenávají již zjevný pokles evropského obyvatelstva (jen 664 milionů), zatímco pro Afriku k roku 2050 za ta pouhá čtyři desetiletí je zaznamenán další dramatický růst, zhruba a málem celkem na trojnásobek vůči předchozímu sledovanému stavu (tj. 1,997 miliard!), takže by těch Afričanů v půli století bylo již třikrát víc než Evropanů (a odhad u Asiatů: jen zhruba ještě o 30 %, 5,226 miliard). (Mj. viz.) Je vůbec možné se dnes přijatelně ptát, kolik těch Afričanů se pokusí opustit svůj kontinent, protože nebudou mít doma přijatelné uplatnění? (A to zatím teď nehovoříme o tom, že zemědělské půdy není setrvalý nadbytek; nebo že další miliardy lidí jsou navíc rovněž dalšími znečišťovateli naší zeměkoule, takže dále porostou rizika spojená s člověkem působenými rozmanitými příčinami vedoucími ke klimatickým změnám.)

Když již jsme v těch „výhledech“, pak snad prý do roku 2050 bude též každý desátý Evropan muslimem. Neuvádí se zatím, kolik těch evropských muslimů by zároveň mělo tmavou pleť, pokud nám neuniká, že tu existuje několik aktivních migračních tras mezi severní Afrikou a Evropou. Nikdo snad zatím vážně neuvažoval o všech změnách, k nimž by mělo dojít v hostitelských zemích nejen v náboženských ohledech, ale rovněž ve směru sociálně-kulturním a politickém, o tom zjevně „rasovém“ nemluvě. Ne že by si zatím v nemalém počtu afrických zemí již „včera“ někdo činil zodpovědné starosti s tím, zda pro ty nové občany ve státě v těch jejich závratně rostoucích početních stavech bude taky dost orné půdy a zda budou pro ně rovněž pracovní příležitosti a přiměřené zázemí kulturní a společenské.

Islám však nebude díky přistěhovalectví nebo jeho vinou sílit jen v Evropě. Podle pracovníků PewResearch Center dojde hned v příštích třiceti pěti letech k celosvětovému nárůstu muslimů o 73 % na 2,8 miliardy věřících. V roce 2050 by tvořili již 29,7 % světové populace. Křesťanství by tak zřejmě ztratilo na této zeměkouli pozici náboženského hegemona. A jako kdyby se zároveň v tom současném mezidobí cesta do Evropy zúžila? Jen přes Itálii a jen za prvou půli roku 2017 bylo evidováno z jihu 83 000 běženců! Ne že by po této riskantně nastavené cestě z Afriky nutně všichni tito lidé utíkali (především přes Libyi a z Libye) před nějakou občanskou válkou. A ne že by africké ženy dále nerodily děti jedno po druhém, jen co se jakž takž uchytilo při životě to dítě předchozí; zvláště když se aspoň trochu zlepšily podmínky pro těhotenství a pro sám porod. Ne že by se zároveň takto nutně rodily doprovodně taky podmínky pro příští pracovní sílu. Navíc když islám nepředpokládá žádnou kontrolu porodnosti a když tomuto fenoménu v dotčených zemích zatím nepředchází žádný navazující a výhledově přijatelný ekonomický program.

A to jsme zatím vůbec nemluvili o tom, do jaké míry jsou na ty již naznačené procesy v přílivu běženců do Evropy připraveni oba jejich podílníci, a to jak původní Evropané (s historicky křesťanským a též tolerančně potenciálně nosným a slibným „podhoubím“, vnímajícímvíru jako soukromou záležitost každého věřícího), tak i odkudsi odjinud nově usazovaní „běženci“ v Evropě (vesměs taky s islámským stále živým dědictvím, v němž zbožnost není jen soukromou věcí vyznavače a žena pořád není rovnocenná muži, a víra má nastavená docela nápadně nejen nesmiřitelně náboženská, ale také obdobně konfrontační politická tykadla). Takže? Kdepak to jsme? Jen na problematickém rozcestí? Aniž při tom živelném prožívání „všední každodennosti“ jsme již oboustranně našli ten vzájemně vstřícný modus vivendi, jenž by měl globálně po celém světě respektovat především občanské ctnosti humanitního typu a nikoli výlučně především respekt k hodnotám raného středověku. Už třeba s předjímajícím přihlédnutím také k tomu, že v souvislosti s těmi setrvalými vlnami masivního a neustávajícího exodu muslimů do Evropy přibývá paralelně s tím v Evropě také těch, kteří jsou jako stoupenci wahhábismu „saláfisty“; tzn. že nyní je mezi námi porůznu po Evropě více též těch „exulantů“, kteří nepřipouštějí možnost žádných alternativních výkladů výchozí tradicí navozených koncepcí o islámu, přičemž vytčení a uchovávání jeho čistoty se potom děje za cenu, která nemá nic společného s tolerancí paralelně se vyskytujících odlišných řešení. Asi nelze smlčet, že zrovna 4/7/2017 pronikla i do českých zpráv informace, i když nikoli nutně dostatečně spolehlivá a přesná, že v dnešním Německu má již být saláfistů 10 100 a jejich počet má prý navíc dále růst! (Viz.)

Mohl jsem okamžitě tušit, že když to celé složité a choulostivé téma nakousnu, že s nějakou přijatelně konstruktivní vyhlídkou na řešení těch otázek v rozumném čase směrem vpřed moc nepochodím. Přitom v těchto otázkách zatím stále převládají živelný přístup a improvizace, pokud zodpovědní lidé třeba zrovna islámem vyvolanými problémy se vůbec hodlají starostlivě a naléhavě zabývat.

A nejen o ně zakopává nikoli pouze dnešní člověk někde lokálně, ale přímo celé současné lidstvo, a to globálně. Ne že by se v tomto kontextu (i když mimo jeho přímý kontext!) nemělo jedním dechem současně taky navíc připomínat, jak se v současném světě vyjímá to nemálo zvláštní – také technicky a finančně náročné – úsilí KLDR v raketovém oboru, když v některých souvislostech je náš svět jeden a nečleněný na „sféry vlivu“ a zřejmě se nezdá, že stávající aktivita severokorejského režimu má odpovídající jak vnitrostátní, tak mezinárodní opodstatnění. A pochopitelně, přímo v tom zde prezentovaném kontextu kolem běženců či uprchlíků (zase se někteří zrovna teď, 4. července 2017, bohužel utopili, a to na „marocké“ trase; snad kolem 50 obětí) nepadlo ovšem slovo o již probíhajících klimatických změnách, což je další globální a nemálo kritické téma. (Taky navozující další motivaci k perspektivní migraci; už tou očekávanou dále stoupající úrovní hladin moří vůči pevninám, které zaplaví, anebo oblastmi trvalého sucha, kterých přibývá. Bez ohledu na to, co o pařížských dohodách o klimatu – dojednaných roku 2015 – zatím soudí prezident Trump jako čelný představitel země, jejíž světový podíl na škodlivých emisích k roku 2016 obnášel pro CO₂ 16 % a byl takto druhý nejvyšší.)

Prý vše nějak souvisí se vším… něco bezprostředně, něco zprostředkovaně, něco okamžitě, a něco zas teprve až po jistém čase, aniž pak je potom příležitost dodatečně cokoliv z těch účinků urychleně zvrátit. A ne že bychom zrovna teď měli zamluvit v tom komplexu žhavých politických, sociálních a též nábožensky reflektovaných námětů ty osobně skličující podněty, vyvolané třeba taky zrovna tou zatím poslední daní za zřejmě ty včerejší zbytečně ztracené životy u marockých břehů a za tu zatím trvající nekoncepčnost jak přímo africké kontinentální politiky, tak té vstřícně světové vůči té africké. (Text byl původně psán 5. 7.) Kdepak a jakpak jsme se to vlastně v tom „informačním století“ vůbec ocitli?