Patřím k lidem, kteří v posledních letech chodí volit jen proto, že si stále váží možnosti, která tu dlouhá léta nebyla, a tudíž je každá taková příležitost vlastně malý důvod k oslavě. Chodím ale volit se zatnutými zuby a jak se říká volím nejmenší zlo. Tak jako mnoho Čechů a Moravanů nenacházím stranu, pro kterou bych s úsměvem na tváři a dobrým pocitem hodil hlasovací lístek do urny. Proto jsem nedávno velice pečlivě sledoval volby v Dánsku – v zemi, která je vysoce ceněna právě pro svoji demokracii.

Dánský volební systém má mnoho zajímavých aspektů - jako například tolik diskutovaný lichý počet rozdělovaných mandátů či možnost premiéra vyhlásit nové volby kdykoliv během čtyřletého období, na které dostane mandát. Chtěl bych však zmínit pouze jednu jedinou věc, která dělá volby v Dánsku tak zajímavé. Tou je pouze dvouprocentní hranice pro vstup strany do parlamentu.

Byl jsem velice mile překvapen, když jsem viděl, co tato nízká hranice fakticky pro volby znamená. Ze všeho nejvíce mě zaujal výběr ze širokého spektra všech možných profilovaných politických směrů a názorů. V letošních volbách se dostalo do parlamentu 8 stran, které mají v programu opravdu různorodou politiku, a volič, který je například čistě liberálního zaměření, má možnost výběru ze tří stran, které se samozřejmě liší, ale spíše v názorech jak řešit určité oblasti než v politické orientaci. To samé platí pro středového či více levicově zaměřeného voliče. Myslím, že možnost volit stranu, která je obsahově i personálně blízká mé představě o zastoupení mého názoru v parlamentu, je jeden z hlavních důvodů, proč je volební účast v dánských parlamentních volbách tradičně nejvyšší na světě. V letošních volbách přišlo 86,6 % voličů (v některých regionech přes 91 %!). Takové číslo opravdu značí, že téměř všichni lidé s volebním právem vyjádřili svůj názor na politické směřování země, a to dodává volbám velice pěknou a důstojnou atmosféru na rozdíl od 58 % či 64,5 % voličů, kteří přišli volit v posledních dvou parlamentních volbách v České republice.

Tato hranice též odstraňuje typický syndrom malých stran, který tak dobře známe z českých voleb, kdy malá nadějná strana dostává slušnou podporu v předvolebních výzkumech, ale nakonec propadne při vlastních volbách z obavy lidí před hlasováním pro stranu, která se nedostane do parlamentu. Z toho logicky těží hlavně největší strany, které dostávají mnoho hlasů z jiného důvodu, než je souhlas s jejich politickým programem. Toto se v Dánsku neděje a je to jeden z důvodů, proč se předvolební průzkumy těchto voleb velice přiblížily vlastnímu výsledku.

Typickým příkladem pozitivního vlivu dvouprocentní hranice v letošních dánských volbách je strana Nová Aliance (Ny Alliance). Strana vznikla teprve 7. května loňského roku jako určitý protipól Dánské lidové strany (Dansk Folkeparti), která má silně nacionalistický charakter a v posledních letech velký politický vliv. Přestože se Nové Alianci nepodařilo prosadit v tak velkém stylu, jak to z počátku vypadalo, tak se přehoupla přes dvou procentní hranici a nyní má možnost prosazovat svoji politiku založenou hlavně na lepší integraci přistěhovalců. Strana buď přinese něco nového, zajímavého a bude růst, nebo při příštích volbách zanikne. Každopádně je ale příkladem zdravé konkurence pro zavedené politické strany.

V neposlední řadě takovéto spektrum názorů v parlamentu nutí k dialogu, spolupráci a kompromisům, což jsou všechno věci, kde má česká politika a společnost obecně velký prostor ke změnám k lepšímu. Na základě kompromisů jsou také tlumené velké výkyvy ve směřování země známé například z anglosaských zemí, založené na střídání vládnutí dvou velkých dominantních stran.

Na závěr bych chtěl zdůraznit, že dvě procenta ani zdaleka neznamenají, že se do parlamentu dostane každý. V našich podmínkách je to asi 110 tisíc hlasů, což již vyžaduje přesvědčivý program a připravenou volební kampaň. Různé recesistické a regionální strany, tak časté v našich volbách, nemají šanci se k této hranici přiblížit.