Sotva jsme se v roce 1990 vzpamatovali z opojení způsobeného nabytou svobodou a vychutnali si pád komunistické říše, byl svět vehnán do války. Saddám Husajn nás vrátil do reality.

Na začátku srpna 1990 přepadla irácká armáda Kuvajt. Každý soudný člověk byl tehdy na jeho straně – a tedy proti bagdádskému agresorovi. Jednou z výjimek byli palestinští Arabové. Jásir Arafat měl vždy zvláštní cit pro to, postavit se na tu „správnou“ stranu. Díky prazvláštní zapomnětlivosti mezinárodního společenství to ale nikdy neznamenalo přitěžující okolnost při hodnocení jeho osoby. Nikdy jsem nepochopil proč, ale i demokratický svět, Václava Havla nevyjímaje, byl Arafatem podivným způsobem uhranut.

V rámci války mající za cíl osvobození Kuvajtu sáhl diktátor Husajn ke zvlášť zpodlému činu. K raketové agresi vůči Izraeli. V naději, že Izrael zareaguje – a tím dojde k rozpadu protiirácké koalice tvořené armádami jak Západu, tak arabského (muslimského) světa. Za normálních okolností by Izrael na brutální napadení svého území rázně zareagoval, tentokrát ale udělal výjimku: zdržel se odvetných akcí a tím přispěl k tomu, že koalice vydržela. Má tedy i Izrael tuto (z vojenského hlediska) zvláštní zásluhu na tom, že Kuvajt byl za půldruhého měsíce osvobozen (17. 1 – 28. 2. 1991).

Přiznám se: doufal jsem, že Kuvajt si tento aspekt svého osvobození zapamatuje a podle toho se bude chovat. Nečekal jsem explicitní vděk (kdykoli Arab/muslim překročí vlastní stín, je to vždy malý zázrak – viz egyptský Sadat na konci 70. let nebo později, tři roky po osvobození Kuvajtu, král Husajn v Jordánsku – a těchto zázraků je méně než záplav na Sahaře), jen slušné chování. Řečeno lidově: že Kuvajt nechá Izrael na pokoji a nebude vyvolávat protiizraelské provokace.

V tomto smyslu mě ropný emirát hluboce zklamal.

V pondělí (20/3) se sešla v marockém Rabatu konference Arabské meziparlamentátní unie. A jak napsal server Jpost.com, kuvajtská delegace přijela na zasedání s myšlenkou pokusit se o vyloučení izraelského zákonodárného sboru (Knesetu) z (celosvětové) Meziparlamentární unie. Nebylo by to poprvé. Kuvajťané, kteří v tomto směru trpí zvláštním druhem posedlosti, se o něco podobného pokusili zhruba před rokem. Neúspěšně.

Jsem dalek toho komukoliv cokoliv radit, nicméně trocha historické paměti by nebyla až tak od věci. Když už někdo nemá tolik slušnosti, aby někomu, kdo přispěl k jeho záchraně, poděkoval, mohl by si alespoň odpustit podobné nesmyslné choutky. Zejména od země, o jejíž míře demokracie si můžeme myslet ledacos, zní takovéto nápady jako cosi hodně nestydatého.

Budova kuvajtského Národního shromáždění v Kuwait City. (Zdroj: Web Alluming World)

Budova izraelského parlamentu - Knesetu. (Zdroj: Samson Tours)