Je to případ od případu, ale rozhodně ne věčně. Šest let od pokusu aktivistů prolomit námořní blokádu Pásma Gazy, čemuž Izrael v roce 2010 úspěšně zabránil, je hlášena normalizace vztahů mezi Ankarou a Jeruzalémem.

Jak známo, na lodi Mavi Marmara, která plula v čele konvoje, přišlo při útoku na izraelské vojáky o život devět aktivistů s tureckým občanstvím. To vedlo ze strany tureckého vedení k hysterické reakci a zmrazení vzájemných vztahů. Jakkoli byl izraelský zásah oprávněný, premiér Netanjahu později uvedl, že tragická bilance nebyla záměrem a v rámci politování za smrt Turků vyjádřil připravenost vyplatit rodinám obětí finanční náhradu.

Ta je také součástí „normalizační dohody“, která zahrnuje návrat ambasadorů, závazek Turecka, že zabrání přípravě protiizraelských teroristických aktivit ze svého území, pomůže Izraeli získat dvě pohřešované osoby z doby protiteroristické operace Ochranné ostří (2014) a ostatky dvou vojáků. Turecko rovněž přistoupilo na to, že upustí od právního stíhání izraelských vojáků – účastníků incidentu na lodi Mavi Marmara.

Co za to Turci kromě 20milionového odškodnění získali? Možnost budovat v Pásmu infrastrukturu, elektrárnu a zařízení na odsolování mořské vody – a také importovat do Pásma humanitární dodávky. Nikoli ovšem formou, jaké se po celou dobu krize vehementně dožadovali, tedy přímo, což by znamenalo zrušení blokády Pásma ovládaného teroristickou organizací Hamas. Naopak, v této záležitosti budou platit pravidla stanovená izraelskou stranou: blokáda zůstane zachována a humanitární pomoc bude podléhat izraelské kontrole a bude dodávána přes jihoizraelský přístav Ašdod. Představa, že by Izrael dopustil, aby na území, jemuž vládne jeho úhlavní nepřítel, který ho chce zlikvidovat, putovaly dodávky čehokoli bez jakékoli kontroly je absolutně nerealistická. Zdá se, že to Turci pochopili. Pozdě, ale přece.

Jaké je poučení z tohoto příběhu?

Především: kdyby Turci nehráli podivnou dvojí hru, k tomu, co se stalo na lodi Mavi Marmara, nemuselo dojít. Na jedné straně má Erdogan plná ústa boje proti terorismu, na druhou stranu „peče“ s Hamasem a toleruje (podporuje) aktivisty, kteří jdou Hamasu na ruku.

Za další: existuje linie, kterou nelze překročit, aniž by tím nedošlo k ohrožení životních zájmů Izraele. Tou linií je blokáda Pásma Gazy. Dokud tam budou vládnout teroristé usilující o likvidaci Izraele, bylo by výrazem čirého bláznovství blokádu zrušit. Ostatně i Turci mají v regionu své životní zájmy, na které si nenechají sáhnout.

Izrael udělal vlastně jediný, humanitární ústupek. Po ústní omluvě za smrt lidí z roku 2013 zaplatí pozůstalým odškodné. Ačkoli to vůdce izraelské labouristické opozice Jicchak Herzog hlasitě kritizuje („Je nepřijatelné odškodňovat ty, kdo útočili na naše vojáky.“), v jedné věci má naprostou pravdu. Říká:

Tato dohoda s Tureckem odpovídá jeho politice – začne velkými prohlášeními, přejde ke slibům a skončí tím, že se plazí.

Ano, takoví jsou Erdogan a spol. – silná slova, až z nich brní uši a nakonec hora zplodí nedonošenou myš. (Podobnost s jistými českými nepolitiky není čistě náhodná.)

Ptám se, nikoli poprvé: lze Erdoganovi věřit? Bude se chovat férově? Formálně zřejmě ano. Že ale budeme tu a tam svědky protiizraelských rétorických cvičení a dvojího metru (Turci mohou likvidovat kurdské teroristy dle potřeby, Izraelci arabské nikoli), s tím je nutné počítat. Podstatné budou činy. To pragmatik Netanjahu dobře ví. Dělá to, co je dobré pro Izrael. Proto udržuje korektní vztahy s Putinem, proto se nyní dohodl s Erdoganem.

A pokud dojde i na avizovanou možnost budoucího transportu izraelského zemního plynu, jehož masivní těžba se chystá ve východním Středomoří, přes Turecko na evropský kontinent, bude to pro izraelskou ekonomiku vítaný bonus. Proti tomu má nějaká ta ošklivá větička občas vyřčená v Ankaře na adresu izraelské politiky hodnotu mýdlové bubliny.