15.5.2021 | Svátek má Žofie


BLÍZKÝ VÝCHOD: Horká půda pod nohama nejen od slunce

13.10.2007

Sotva uslyším název Libanon, Sýrie či Golanské výšiny, vybaví se mi moje putování těmito nehostinými končinami. Nebylo pro mě tedy ani tolik složité vcítit se do pocitů a psychického stavu izraelských vojáků, unesených do této nelítostné pustiny.

Podle The Jerusalem Post má židovský stát už osm vojáků v zajetí. Jsou to Gilad ben Blízký východ 4Aviva (Šalit), odvlečen Hamásem v Gaze 25. 6. 2006, Ehud ben Malka (Goldwasser) a Eldad ben Tova (Regev), zajatí Hizballáhem na izraelsko-libanonské hranici 12. 7. 2006. Dále jsou to Guy ben Rina (Hever), nezvěstný poblíž syrsko-izraelské hranice na Golanských výšinách od srpna 1997 a Ron ben Batya (Arad), zajatý po sestřelení letounu v Libanonu v říjnu 1986. Nejdéle jsou v zajetí, pokud ještě vůbec žijí, Cvi ben Finah (Feldman), Jekutjel Jehuda Nachman ben Sarah (Katz) a Zecharia Šlomo ben Miriam (Baumel), všichni zajatí v bitvě u libanonského Sultán Jákub 11. června 1982.

Trochu se mi ulevilo, lidsky, když francouzský ministr zahraničí Bernard Kouchner 15.7. 2007 uvedl, že dva zajatí izraelští vojáci - Ehud Goldwasser a Eldad Regev - jsou stále naživu. Dozvěděl se to údajně od vysokých libanonských představitelů, s nimiž jednal na konferenci o Libanonu, která se konala u Paříže.

"Dostal jsem ujištění, že jednání o jejich propuštění pokračují a jsou na dobré cestě," sdělil ministr Kouchner.

Schůzky se zúčastnilo 14 libanonských hnutí a i když skončila bez závěrečného komuniké, byla podle Kouchnera úspěšná, protože "prolomila ledy". Účastníky Blízký východ 5schůzky byli vysocí představitelé libanonských stran včetně Hizballáhu, kteří prý výsledky předloží vedoucím orgánům svých hnutí. Možná. O slibech mnohých bossů Hizballáhu se dá ale silně pochybovat, zvláště když jim narostlo sebevědomí ze siláckých prohlášení íránského prezidenta Ahmedinežáda na adresu židovského státu.

O případném vojenském úderu na Írán s cílem zastavit jeho jaderný program hovoří především Spojené státy a Izrael, připustil jej však i ministr zahraničí Bernard Kouchner. Ten v září 2007 prohlásil, že je třeba se připravit na nejhorší, tedy i na válku. Jeho výrok ostře kritizoval ředitel Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE) Muhammad Baradej.

"Rád bych doufal, že si každý vzal lekci z Iráku, kde 700 tisíc nevinných civilistů přišlo o život kvůli podezření, že země má jaderné zbraně," řekl Baradej.

Od Kouchnera se distancovala také EU. Dopad svého vyjádření se snažil zmírnit i on sám. "Nejsem válečný štváč. Moje prohlášení bylo mírové, ale vážně míněné a odhodlané," prohlásil.

Rezervovaně se k prohlášení svého ministra vyjádřil i francouzský premiér Francois Fillon, když řekl, že je nutné učinit vše, aby bylo možné se vyhnout válce. "Francie musí směřovat k mírovému řešení situace," řekl. Za Kouchnera se postavil jen Izrael. Mluvčí jeho ministerstva zahraničí řekl, že každé tvrdé stanovisko na adresu íránského jaderného programu je pozitivní.

To vše se negativně projevilo rovněž na politických poměrech na Blízkém východu. Libanon je v krizi od prosincového odchodu prosyrských ministrů z vlády Američany podporovaného premiéra Fuáda Siniury. Odešli, když se nepodařilo vytvořit vládu, Blízký východ 2kde by měl podstatnější zastoupení Hizballáh a další šíitská hnutí i strany navázané na Sýrii, která však na své mocenské choutky zapomenout nemíní a chce se jen vyhnout přímé, „klasické“ konfrontaci s Izraelem.

Namísto toho prý budou v příští válce používány rakety kaťuša a balistické střely proti strategickým místům v Izraeli, zejména civilní infrastruktuře. Válka by neměla být omezena na jediný úder, ale měla by být zdlouhavá a vyčerpávací, na což nejsou Izraelci zvyklí. Konflikt by měl být spíše válkou mezi městy než na bitevní poli.

Tento syrský plán je důsledkem Druhé libanonské války, po níž Syřané pochopili, že k porážce Izraele nepotřebují velké pozemní síly, ale spíše rakety cílené na hustě osídlená místa Izraele. Poté, kdy byl Sýrii v roce 2005 Ruskem zčásti odpuštěn dluh ve výši 11 miliard dolarů (cca více než 235 miliard korun) a zčásti byl uhrazen Íránem, prováděla Sýrie v posledních dvou letech mohutné nákupy ruských zbraní.

Jak snadno se vyřkne slovo válka. Slovo, shluk písmen, jakoby nikdo nedomyslel jeho hrůzné důsledky a že ani dnešní novináři by neměli zajištěné živobytí bez špatnosti jiných. Hlavně ti, kteří mají k epicentrům válečných konfliktů daleko tisíce kilometrů. Jen aby se nám to nevymstilo. Za příklad může posloužit havárie v Černobylu. Na první jde o zcela odlišný pohled, o věci, které spolu nepříliš souvisí. Je to však jen zdání. Jurij Ščerbak, lékař, zasahující přímo na místě katastrofy, autor stejnojmenné knihy a pozdější ministr životního prostředí Ukrajiny, to v našem rozhovoru přiroval k tzv. mimořádnému režimu ve velínu černobylské elektrárny.

,,Vědělo se, že reaktor RBMK - reaktor balšoj mošnosti kanalnyj - má zásadní problémy, proto byl nařízen mimořádný režim. Když se však dva roky nic nestalo, ostražitost pracovníků velínu ochabla, mimořádný režim se samovolně změnil v režim běžný a pak přišla fatální katastrofa..."

Izraelská armáda také měla po První libanonské válce na severních hranicích mimořádný bezpečnostní režim. Podcenila ho a premiér Šaron dokonce na počátku třetího milénia své vojáky z hranic s Libanonem stáhl. A zničehož nic vyvstalý běžný režim se Izarelcům brzy pořádně podepsal na jejich bezesných nocích. Ztráta obezřetnosti se jim krutě vymstila. Podcenili Hizballáh i zbrojící syrské vojsko.

Podle Defense News má syrská armáda nyní 650 000 vojáků, včetně 354 000 záložníků. Je však vybavena zastaralými tanky sovětských typů a její letectvo je slabší než izraelské. V Londýně sídlící arabský deník Al -Sharq al - Awsat informoval, že Sýrie rozmístila čínské řízené střely C-802, pořízené z Íránu. Rusko navíc míní prodat Sýrii své rakety Iskander, s dostřelem 280 kilometrů, což je dost na zasažení jakéhokoliv cíle v Izraeli. Rakety obsahují optický navigační systém GPS, který umožňuje operátorovi navádět je na cíle.

Blízký východ 6Sýrie, to jsou i Golanské výšiny. Vlastně byly syrské do šestidenní války v roce 1967, kdy je obsadili izraelští vojáci. Nedávno jsem tímto vojenským koridorem pod přísnou kontrolou projížděl. Úzká silnice, kolem ní ozubenými železnými pásy tanků zválcované pruhy hliněné cesty. Nabízí se další paralela; v Torontu měly též silnice stejně rozšířené chodníky. Vláda Ontária tak blahoskloně učinila pro naboženskou sektu mennonitů, aby si jejich koně, zapřeženi do starodávných kočárů, nezranili kopyta od tvrdého asfaltu.

Na Golanech byla taková hliněná vozovka určena izraelským tankům. A aby na ně nikdo nemohl, lemovaly silnici vysoké dratěné ploty s ostnatými spirálami nahoře. Děsivá ulička hanby i ostrahy. Na jedné straně té zvláštní paralely je nejmírumilovnější komunita světa, naproti ní nejvyzbrojenější armáda planety. A nikde ani živáčka, jen občas jsme projeli kolem tábořích vojáků a jejich mobilních stanů. Tanky Merkava stály vyrovnané v řadě opodál, vůz sanitní služby měl na kapotě velký červený kříž, jinak náklaďáky parkovaly chaoticky tam, kde si vojáci zrovna vyhlédli místo pro krátký odpočinek na udusané trávě.

A na vrcholu tohoto kamenitého úhoru byla improvizovaná rozhledna. To aby bylo vidět do širokého údolí, v jehož středu byl tábor mírových sil OSN. Před ním, směrem k Izareli, byly oázy v podobě vinic, ovocných sadů, olivových hájů a zeleninových plantáži. Za sídlem posádky OSN byla už několik tisíc roků nezměnná poušť. Závěr? Zatímco Izraelci od roku 1967 kamennou planinu usilovně kultivovali, naváželi na ni úrodnou půdu a zavlažovali ji, Syřané se tohoto planého území ani nedotkli. Není divu, že by teď chtěli ,svoje´ zušlechtěné Golany zase zpátky. Jasně, že i se zúrodněnou pouští...

,,To se to Židům zavlažuje, když kradou vodu ze syrské řeky Jordán," utrousil poblíž zevlující evropský pacifista s evidentně arabskými genetickými kořeny. ,,Proto okupují Golany už čtyřicet roků..."

Měl jsem na jazyku několik peprných protiargumentů, ale raději jsem je polknul. Asi bych mu nevysvětlil, že řeka Jordán teče Golanskými výšinami už pár tisíc let, takže lokální Arabové, zvaní Palestinci, měli dost času a prostoru, aby si vyprahlou poušť zavlažili sami, ještě dávno před šestidenní válkou v roce 1967...

Problém je řeka Jordán: arabsky Nahr al-Urdun, hebrejsky ha-Jarden. Je dlouhá asiBlízký východ 3 320 km (vzdušnou čarou jen 170 km) a její povodí zaujímá 17 300 km². Pramení v pohoří aš-Šajch na hranicích Sýrie a Libanonu, protéká Tiberiadským jezerem, sníženinou al-Ghór a ústí do Mrtvého moře. Je nejvýznamnějším zdrojem sladké vody pro oblast Izraele, Palestiny, Jordánska a přilehlé části Sýrie. V současnosti je pro zásobování pitnou vodou, zemědělské závlahy (většina izraelského zemědělství se opírá právě o vodu z Jordánu) či průmysl odebíráno 70 až 90 % průtoku řeky.

To má negativní důsledek v podobě setrvalého poklesu (řádově metr ročně) hladiny Mrtvého moře, neboť vypařování převládá nad přítokem, což činí z kontroly toku řeky otázku prvořadého politického významu. Za poslední půlstoletí se ve světě odehrálo na čtyřicet násilných aktů, v nichž hrála roli dostupnost vody, z toho přes třicet jich bylo mezi Izraelem a jeho muslimskými sousedy, například v 60. letech Izrael zlikvidoval syrské zařízení pokoušející se odvést vodu z řeky Jordán.

,,Vzpomínám na šestidenní válku se smutkem i nostalgií; napřed se zakously do těch nepřístupných golanských hor bagry, za nimi jeli ženisté a tanky, nakonec šla pěchota. Doslova za pochodu se budovala v serpentinách přístupová cesta. K mému šílenému zděšení mi kousek od Bejrútu padl prvorozený syn Doron. Bylo to tragické a těžké, ale Izrael měl v Sýrii svého člověka, byl to geniální špión Cohen," vyprávěl mi moravský Žid Petr Bachrach, přes půl století už žijící v židovském státu. Měl už jako patnáctiletý bojové zkušenosti ze Slovenského národního povstání i z bojů Svobodovy armády. Ještě v pětapadesáti proto byl aktivní izraelský voják i ve válce o Golany.

,,Cohen ze sebe dělal syrského obchodníka a dokázal se vetřít do těch nejvyšších kruhů syrské armády, takže mohl tajně vysílačkou informovat velení izraelské armády o každém kroku Sýřanů. Měl největší zásluhu na tom, že jsme Sýrii za pár dnů porazili. Musel však zaplatit tvrdou daň, prozradil se a byl oběšený..."

Sýrie však ani dnes nerezignuje. Deník Al-Šark al-Avsat napsal, že Írán výměnou za příslib nevést mírová jednání s Izraelem tajně Sýrii slíbil poskytnutí 1 miliardy dolarů (cca 21,5 miliardy korun) na nákup moderních zbraní a přislíbil pomoc při výzkumu a vývoji chemických zbraní.

A aby toho nebylo málo, vyrukovaly Sýrií vyzbrojované jednotky Hizballáhu i s ideologickou diverzí. Pod rouškou vlastenecké výchovy začaly prodávat novou počítačovou hru, umožňující teenagerům znovu prožít Druhou libanonskou válku proti Izraeli. Nová hra, nazvaná „Zvláštní síly 2“ (Special Force 2) - pokračování obdobné hry „Zvláštní sily“ – zahrnuje různé protiizraelské mise. První misí je únos izraelského vojáka, a to stejným způsobem jak byli uneseni Eldad Regev a Ehud Goldwasser, což vyvolalo v roce 2006 Druhou libanonskou válku.

Blízký východ 1Hráč musí vystřelit rakety na dva izraelské vojenské džípy a aspoň jeden z nich zasáhnout. Pak musí proniknout přes hraniční plot a zajmout vojáky. Navíc prochází výcvikem, střílí kaťuše na izraelská města a účastní se guerillových bojů v libanonské vesnici – tak jak tomu bylo v reálu loni v létě.

Proto pozor na mimořádné režimy. Kdo zaváhá, odejde na štítě. Jako desítky syrských vysoce postavených šarží, jejichž nedávná smrt potvrdila spolupráci mezi Íránem a Sýrií ve vývoji a šíření zbraní hromadného ničení. Tento důkaz byl zveřejněn v Jane's Defence Weekly Magazine, jenž oznámil, že desítky íránských inženýrů a patnáct syrských důstojníků byly zabity 23. července 2007 při nehodě v Sýrii.

Podle zprávy, kterou citoval Channel 10, se společný syrsko-íránský tým pokusil nasadit chemickou hlavici na raketu Scud, když nastala exploze roznášející smrtící chemické látky, a to včetně bojového plynu Sarin a extrémně nebezpečného plynu VX. Server Global Security uvedl, že Sýrie si může podobné pokusy dovolit, jelikož není signatářem ani mezinárodní dohody o zákazu produkce, hromadění nebo použití chemických zbraní (CWC), ani smlouvy o úplném zákazu jaderných pokusů (CTBT).

Převzato s laskavým svolením autora z Bretislav-Olser.enface.cz








 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.