28.10.2020 | Den vzniku samostatného československého státu


BLÍZKÝ VÝCHOD: Co ještě řekl princ Bandar

14.10.2020

V článku Trpké přiznání jsem informoval o první části rozhovoru, který poskytl saúdský princ Bandar televizi Al Arabiya.

Jenom připomenu, že princ Bandar sloužil jako dlouholetý velvyslanec své země v USA, vedle toho vedl zpravodajskou službu monarchie a byl generálním tajemníkem Národní bezpečnostní rady.

Rozhovor je mimořádně kritický vůči představitelům palestinských Arabů. Jako by chtěla Saúdská Arábie artikulovat veškeré zklamání z Palestinců: nikoli ovšem z obyčejných lidí, ale z jejich představitelů, jmenovitě Jásira Arafata. A také současného předsedy Autonomie Mahmúda Abbáse, který podle Bandara kráčí v Arafatových stopách.

Nelze mu nedat za pravdu. Porovnejme: čeho dosáhl Arafat? Kromě „základních“ dohod z Oslo, které představují (při vší úctě) cosi jako „mírové provizorium“, až do své smrti (2004) ničeho dalšího. Žádného pokroku. A Abbás? Ani on v mírovém procesu nepokročil.

Aby nedošlo k nedorozumění. To netvrdím pouze já, ale člověk, který „byl u toho“, saúdský princ Bandar. Jeho slovům by měla být věnována maximální pozornost a divím se, že tomu tak v českých mainstreamových médiích není.

Už v prvním díle rozhovoru se princ Bandar v podstatě ztotožnil (aniž by možná chtěl) s názorem legendárního izraelského ministra zahraničí Abby Ebana (ve funkci 1966-1974), že arabští vůdci nikdy nepromarní příležitost promarnit příležitost. Na Arafata to sedí dokonale.

Dva příklady (z princova interview).

/1/

Na přelomu let 1977/1978 navštívil tehdejší saúdský princ Fahd (pozdější král) prezidenta Cartera a snažil se ho přimět k tomu, aby něco udělal ve prospěch palestinské věci. Americký prezident projevil ochotu uznal organizaci PLO jako reprezentanta palestinského lidu, otevřít kancelář PLO ve Washingtonu DC a umožnit americkým diplomatům zahájit jednání s palestinskými činiteli. Výměnou za to měla PLO uznat rezoluce OSN 242 a 338 a přihlásit se k principu, že všechny země v regionu mají právo žít v míru (tedy i Izrael - LS).

Princ Fahd po návratu z Ameriky pozval Arafata do Taifu („letního hlavního města“ království na jihozápadě země). Tam ho informoval o Carterově nabídce. Pro Arafata to znamenalo zformulovat „čtyři řádky“ souhlasu s oněmi rezolucemi a právem všech zemí na život v míru, toto podepsat, načež by Saúdové text předali americkému ambasadorovi a ten by Arafatův souhlas doručil do Bílého domu.

Arafat po tomto sdělení začal „šaškovat“ (můj výraz - LS): tančit, smát se a volat „Palestina je svobodná!“ Princ Fahd ho musel upozornit, že jásot je poněkud předčasný: Jsme teprve na začátku a Palestina se snad svobody dočká. A vrátil se k podstatě věci, totiž jestli je Arafat připraven podepsat. On odpověděl, že ano, ale vyžádal si nějaký čas, aby si mohl zaletět do Kuvajtu a tam vše prodiskutovat se svými soudruhy z PLO.

Princ Fahd namítl, že může jednoduše vzít telefon a zavolat jim, ale Arafat trval na osobním setkání. Nepřijal ani návrh, aby kuvajtský emír vyslal letadlo s palestinskými činiteli do Saúdské Arábie, čímž by se vše urychlilo. Dopadlo to tak, že Arafat do Kuvajtu odletěl a „několik dnů o něm nikdo neslyšel“. Mezitím americký velvyslanec naléhal, že Washington čeká.

Písemná odpověď od Arafata přišla za deset dní. Když se s ní princ Fahd seznámil, zjistil, že obsahuje deset podmínek, které musí Spojené státy přijmout, aby Palestinci schválili rezoluce 242 a 338 a uznali, že všechny země v regionu mají právo žít v míru. Princi Fahdovi bylo jasné, že něco takového nemá šanci na úspěch a raději dal celou věc k ledu. Američanům pak Saúdové napsali, že jejich nabídku znovu prostudovali a dospěli k názoru, že je nepřesvědčila a tudíž ji Palestincům ani nenabídli. Byla to milosrdná lež, kterou kryli Arafatovo účelové taktizování; neúspěch, který Arafat a jeho soudruzi zavinili, vzali na sebe.

To se pak dělo opakovaně. Přesto, poznamenal Bandar, Saúdové Palestincům nikdy nic veřejně nevyčítali, protože „naším cílem je sloužit palestinskému lidu, neboť jsme přesvědčeni, že jejich věc je oprávněná“. Současně si princ posteskl: Není ale naše vina, že jim dal Alláh takové vůdce. Věta dostatečně vypovídající.

/2/

V roce 1986 pověřil Fahd (který se v roce 1982 stal králem Saúdské Arábie) prince Bandara (tehdy velvyslance v USA) úkolem, aby požádal prezidenta Reagana o iniciativu, která by palestinské věci pomohla. Bandar prezidentovi řekl, že Palestinci by už nyní souhlasili s rezolucí 242 (což dříve odmítali). V zásadě šlo o to, o co předtím při jednání s Carterem. Pokud Palestinci uznají rezoluci 242, odsoudí terorismus a uznají právo všech národů žít v míru, bude Bílý dům bude připraven PLO uznat a zahájit s ní jednání.

Princ Bandar byl následně králem Fahdem pověřen, aby odletěl do Tunisu (kam po vítězství izraelské operace Mír pro Galileu 1982 Arafat z Libanonu přesídlil - LS) a o celé záležitosti Arafata osobně informoval. Tam se opakovalo to, co v Taifu. Arafat zvolal „Palestina je svobodná!“, začal tančit, prince objímat a líbat. Po této teatrální vložce se ovšem věci zadrhly.

Bandarův návrh, aby se Arafat sešel z jordánským králem Husajnem a vydali společné prohlášení (že Arafat s podporou Husajna přijímá to, co Američané chtějí – LS) byl odmítnut. Arafat tvrdil, že než by šel za Husajnem, půjde nejprve do Saúdské Arábie, aby poděkoval králi Fahdovi za to, co udělal. Princ Bandar ho ujistil, že pokud by se uskutečnilo setkání s Husajnem a na něm oba vydali společné prohlášení (a pak dostal požadovanou odpověď od Američanů), král Fahd by ho vřele přivítal. To Arafat nepřijal.

Bandar nakonec souhlasil s tím, že nechá Arafata odletět do Saúdské Arábie a nabídl mu letadlo, kterým do Tunisu přiletěl, aby cestoval do Džiddy. Arafat nastoupil a měsíc jsme ho neviděli, dodal Bandar. Zamířil do tehdejšího Jižního Jemenu a Severní Koreje, s nimiž Saúdové neměli žádné vazby (v podstatě šlo o režimy sovětského bloku - LS). Před příletem do Saúdské Arábie navštívil také několik zemí v Africe a Asii. Po tak dlouhé době Američané pochopitelně oznámili, že už nemají zájem.

Další ztracená příležitost.

Závěrem ještě jeden postřeh z rozhovoru. Bandar řekl, že v roce 1986 Palestinci souhlasili s rezolucí 242, kterou v roce 1973 odmítli. Na arabském summitu v marockém Fezu, který se konal v roce 1981 a z něhož později vzešla mírová iniciativa, Palestinci protestovali proti bodu, v němž se píše o právu všech států v oblasti žít v míru (obr. 1 – bod 7). Totéž bylo později schváleno v Dohodě z Oslo, s níž Palestinci souhlasili.

K tomu princ Bandar doplnil:

„Vždycky říkali, že je nepodporujeme, ale my víme, že je chráníme. Pak přijdou a řeknou, že přijímají nabídku, která už není na stole a tak dále. Šedivé vlasy, které mám, jsou kvůli nim a jejich ztraceným příležitostem ...“

I z těchto střípků z obsáhlého, 106minutového rozhovoru je zřejmé, že Arafatovi nikdy vážně nešlo o dosažení míru, ale že to byla z jeho strany pouze hra. Falešná hra, při níž mu ale téměř celý svět zobal z ruky. A z ruky zobe také jeho nástupci. I to je důvod, proč mezi palestinskými Araby a Izraelem dosud nebyl uzavřen trvalý mír. A dlouho nebude.

Bandar

Obr. 1/ Část textu iniciativy z Fezu i s bodem 7. (Zdroj: Archive. peacenow.org)

Převzato z blogu autora s jeho svolením.



Knížkový adventní kalendář: vyměňte letos čokoládu za kouzelné vánoční příběhy
Knížkový adventní kalendář: vyměňte letos čokoládu za kouzelné vánoční příběhy

Chvíle strávené nad knížkou jsou pro děti velmi důležité. Pořiďte dětem adventní kalendář plný kouzelných vánočních příběhů. Zkraťte si čekání na...






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.