19.3.2024 | Svátek má Josef


BLÍZKÝ VÝCHOD: Co je antisionismus?

29.7.2021

Opětovné propuknutí násilí páchané na židovských věřících na Chrámové hoře během svátku Tisha B’Av, tj. v den, kdy židovský lid truchlil nad zničením dvou svatých chrámů v Jeruzalémě, byl učebnicovým příkladem antisionismu. Stejně tak tomu bylo i v případě, kdy vedoucí představitel Palestinské samosprávy Mahmúd Abbás a další palestinští arabští politici vyzývali k násilí proti Židům jen proto, že navštívili nejsvatější místo judaismu, Chrámovou horu, kde se modlili a zpívali hebrejské národní písně.

Jaké ideové postoje zastává antisionismus? Jednoduše řečeno, antisionismus je postoj, že si Židé nezaslouží rovnost, ať už jako samostatný národ nebo jako jednotlivci. Na makroúrovni je antisionismus přesvědčení, že jedině Židé ze všech existujících národů si nezaslouží právo na sebeurčení. Neexistuje žádné podobné hnutí nebo ideologie, které by se snažily zničit jakoukoliv jinou zemi na světě.

Antisionismus lživě tvrdí, že před vznikem Státu Izrael byla situace klidná a harmonická a že teprve sionismus zničil dříve srdečné vztahy mezi Židy a Araby na Blízkém východě. Ale před vznikem sionistického hnutí a Izraele se s Židy na Blízkém východě stěží zacházelo jako s rovnými. Židé byli v nejlepším případě považováni za občany druhé kategorie, dhimmi, kteří čelili mnoha diskriminačním zákonům. Stejně jako všechny menšiny byli Židé žijící pod Osmanskou říší nuceni platit daň z hlavy, „džizju“, stejně jako daň „Rav Akasi“, neboli „daň z rabína“. Další omezení bránila porobeným dhimmi, tj. Židům a křesťanům, jezdit na koních, nosit zbraně, stavět nové synagogy a kostely a veřejně se hlásit ke svému náboženství. Jak důsledně byla tato pravidla prosazována, záviselo na tehdejších vládcích, ale zůstala v platnosti až do poloviny 19. století, kdy Osmanská říše, která až před svým úplným zánikem přiznala všem svým občanům rovnost, což bylo na Blízkém východě mimořádné a z pohledu islámu velmi kontroverzní.

Je sice pravdou, že mnohdy za osmanské a muslimské vlády bylo s Židy zacházeno lépe než v křesťanské Evropě, stále však podléhali diskriminaci, pronásledování, masakrům a nuceným konverzím. Benevolentní a tolerantní panovník často nebyl schopný chránit své nemuslimské poddané před jejich muslimskými sousedy.

Např. v šedesátých letech 16. století a v roce 1834 došlo k masakrům Židů v Safedu, v iráckém Bagdádu roku 1828, v íránském městě Barfarush v roce 1867. Evropští návštěvníci Jeruzaléma na počátku 19. století popsali degradaci a ponížení Židů žijících v jejich starobylém hlavním městě pod osmanskou nadvládou.

To je realita, kterou si antisionisté přejí znovu obnovit, skutečnost, ve které Židé nemají rovnost podle zákona, nemají nárok se bránit a jsou závislí milosti či nemilosti těch, co jsou u moci. Podle nich by Židé měli být šťastní, nebo dokonce být vděční za to, že jsou dhimmi.

Antisionistu lze nejlépe přirovnat k těm, kteří se postavili proti de-segregaci na jihu Spojených států v 50. a 60. letech minulého století. Nenávistné reakce na Židy, kteří uplatňují své základní právo na svobodu náboženského vyznání a být v těsné blízkosti nejposvátnějšího místa judaismu, jsou stejné jako reakce bílých rasistů na americkém jihu, kteří odmítali uznat rovná práva pro tamější černošské obyvatelstvo. Je to do očí bijící nespravedlnost upírat Izraelcům tento nejzákladnější nárok modlitby na Chrámové hoře.

Právě proto, že Židé odmítli nadále přijímat podřadné postavení, vede k nenávisti vůči jedinému židovskému státu. Proto je všeobecně přijímáno, že by Židům měl být zakázán vstup na svatá místa, nejen na Chrámovou horu, ale i po celé Zemi izraelské, z toho důvodu ti, kdo podporují „právo na návrat“ pro potomky arabských uprchlíků, trvají na tom, že oblasti, které byly během války za nezávislost roku 1948 (tj. Judea a Samaří a starý Jeruzalém) etnicky očištěny od všech Židů, zůstanou navždy bez jakékoli židovské přítomnosti. Kvůli tomu je mučení a vraždění arabských vlastníků půdy, kteří prodávají majetek Židům, pro antisionisty tak přijatelné.

Anstisionisté neustále požadují po Izraeli, aby přijal miliony palestinských Arabů, čímž by se z Židů v jejich národním státě stala menšina, zatímco hypotetický „Stát Palestina“ by byl zcela Judenfrei („bez Židů“). Z pohledu antisionistů nemá Stát Izrael právo na existenci, tudíž se ani nesmí bránit teroristickým útokům proti svým občanům. Antisionisté omlouvají násilí proti mimoizraelskému židovskému obyvatelstvu s odůvodněním, že se Izraelci špatně chovají k tzv. Palestincům. Pokud je pro palestinské předáky pohled na modlícího se Žida na posvátných místech judaismu tak nesnesitelný, mír není možný.