Britský ostrostřelec, čili sniper, zastřelil jednoho džihádistu v Islámském státě na vzdálenost 2,5 kilometru, dočítali jsme se na internetu v polovině května jako o zázračném střeleckém umění. Pár měsíců předtím jiný (nebo možná tentýž) střelec zabil dokonce jednou střelou tři džihádisty chystající se samopalem postřílet dav civilistů. Kulka prolétla dvěma džihádisty, odrazila se od stěny a stačila ještě zasáhnout hlavu třetího.

Obě události jsou samozřejmě střeleckou senzací. Možná ale ještě senzačnější je otázka, co ti dva střelci (nebo možná jeden tentýž) dělali ty dva měsíce mezitím. Seděli někde na zadnici a četli si, nebo spali, nebo odjeli na dovolenou, nebo nemohli najít žádného dalšího džihádistu na odstřel? Nebo si každý den několikrát na některého vystřelili a netrefili? Nejsou v takovém případě ty dva úspěchy ve dvou měsících jsou vlastně celkovým statistickým neúspěchem? Neměl by si takový střelec během své – pro daňového poplatníka poměrně nákladné – přítomnosti u Islámského státu vystřelit, dejme tomu, pětkrát za den, aby se nám vyplatil? To by jich za ty dva měsíce při svém talentu musel postřílet tři stovky. Máme-li tam takové střelce dva, byla by to šestistovka. Při třech už bezmála tisícovka. To už by pak stálo za to je tam posílat.

Ale zatímco posíláme ostrostřelce do Islámského státu střílet jednoho džihádistu měsíčně ze dvou kilometrů, vracejí se nám tisíce džihádistů do Evropy vybrat si tu sociální podporu, kterou jim dlužíme za to dobu, co se tam rekreovali, sportovali a zkokonalovali své umění, aby nám je mohli předvést doma. V samotné Británii jich, i s těmi vycvičenými jinde než v ISIS (Libye, Afghánistán, Jemen), máme 23.000. Tedy jen těch, o nichž se ví. O kolika dalších se neví, se neví. A zatímco v ISIS si je můžeme beztrestně zabíjet, jak se nám zlíbí (nebo jak se to našim střelcům daří), tady na ně musíme nasazovat tisíce policistů a hromady všelijakého drahého elektronického sledovacího zařízení a ještě je všechny neuhlídáme, než někoho zmasakrují.

A tak člověka napadá, zda by nebylo účinnější ty ostrostřelce taky vrátit domů, aby ty navrátilé a jinde vycvičené džihádisty mohli střílet zblízka a po desítkách. Důkazy či nedůkazy jejich viny jsou přece stejné, jaké byly tam, kde jsme je rovnou mohli střílet, aniž bychom je museli na vlastní náklady tahat po soudech a věznit ve věznicích, až do odvolání k Evropskému soudu lidských práv. Mohlo by se tak dokonce i stát, že by tu pak nezbyl nikdo na masakrování lidí auty, hřebíkovými bombami a noži. A my bychom se nemuseli těm jejich „incidentům“ bránit medvídky, svíčkami a květinami a jinak podobně vynalézavě.

Jenže to bychom porušovali jejich lidská práva. K tomu se ale vyprovokovat nenecháme, tím bychom prohrávali, eskalovali násilí násilím, nutili je k ještě většímu a byli bychom jako oni. To se raději vzdáme práv svých a tím vyhrajeme. A budeme na sebe pyšní, jací jsme lidumilní hrdinové. Jak umíme ten život žít dál, jako by se nic nedělo. A dávat jim tím najevo, jak nám ty naše zabité a zmrzačené děti vlastně mohou být ukradené. Vždyť jsou to beztak jen budoucí bílí rasisté.

Převzato z www.securitymagazin.cz