Oscar Wilde napsal, že věda nikdy nevyřeší jeden problém, aniž by neotevřela deset dalších. Proto jsme často k některým objevům skeptičtí, protože podvědomě predikujeme, že ještě doznají mnoha změn.

Bette Dam

Holandská vědkyně Bette Damová přišla před časem s překvapivými zjištěními, která prozatím uhájila před všemi všetečnými otázkami a námitkami. Její historická upřesnění a nová fakta se tedy zdají být krokem správným směrem.

A protože se týkají života zakladatele a šéfa dnes tolik medializovaného afghánského hnutí Tálibán mully Umara, stojí za to si je přiblížit, neboť také leccos vypovídají o dobu před i během pobytu amerických vojsk v Afghánistánu.

Tradiční mediální obraz hnutí Tálibán je ten, že šlo a jde o islamistické hnutí progresivně prosazující pouze strohou verzi islámu. Lze to přirovnat například k wahábismu v Saúdské Arábii či ideologiím různých džihádistických skupin. Na vzniku Tálibánu se zároveň výrazně podílel sousední Pákistán, jehož rozvědka Tálibán řídila. Hnutí šéfoval tajemný mulla Muhammad Umar, který ovládal Afghánistán a kryl a hostil světového arciteroristu číslo jedna Usámu bin Ládina. Umar byl svržen americkou invazí, která byla reakcí na Usámovy teroristické na útoky 11. září. Umar pak léta řídil ze sousedního Pákistánu operace svého hnutí proti americkým jednotkám v Afghánistánu.

Damová – tedy pokud jsou její informace pravdivé a zatím se zdá, že většina z nich je – ale tenhle jednoduchý obraz rozbíjí. Tálibán líčí jako hnutí, které je hodně založeno na domácích tradicích a mystických proudech islámu. Ne na moderním návratu k čistému islámu, ze kterého čerpají džihádisté. Zároveň Damová ukazuje, že vztah Pákistánu a hnutí Tálibán nebyl tak jednosměrný, jak se někdy tvrdí. Mulla Umar trpěl prý až chorobnou podezřívavostí vůči Pákistánu – i když od něj samozřejmě přijímal pomoc – a zdaleka neplnil pákistánská přání. Šlo zkrátka o v moderní historii typickou situaci, kdy slabší partner dokáže manipulovat se silnější zemí, která je nucena ho sponzorovat, aby se neobrátil na někoho jiného.

Damová ve své knize „Hledání nepřítele“ uvádí, že mulla Umar od roku 2001 do své smrti v roce 2013 nežil v Pákistánu, jak s oblibou tvrdí afghánská i americká vláda, ale v Afghánistánu. Dokonce nedaleko amerických základen a vojáků, kteří po něm pátrali. Umar také neřídil bojové akce Tálibánu proti Američanům, ale byl jen jeho duchovním vůdcem, jenž svou existencí držel hnutí pohromadě. Zároveň byl ale v Tálibánu jedním z těch, který se chtěli s novými vládci v Kábulu i s Američany dohodnout. Těsně po americké invazi v roce 2001 dokonce nebyl proti rozpuštění celého Tálibánu výměnou za beztrestnost pro jeho členy. Což ovšem odmítli jak Američané, tak i část afghánských politiků. Uplynulo zhruba deset let a Američané začali mít o jednání zájem a ten trvá dodnes. A byl to podle Damové právě mulla Umar, který tlačil na své spolupracovníky, aby s Američany skutečně jednali. Druhý nejhledanější muž světa – hned po Usámovi bin Ládinovi – tedy evidentně nebyl až takovým nepřítelem Ameriky, jak se původně předpokládalo.

Jeho nástupci jsou vůči Spojeným státům paradoxně mnohem tvrdší, než byl on sám. Mají totiž lepší vyjednávací pozici než dříve. Teď je Tálibán sice vnitřně rozdělený, ale vojensky velmi silný. Od odcházejících či spíše prchajících Američanů získal navíc bianco šek k vládě nad dlouhodobě neovladatelnou zemí. Jak ho využije?

Zatím se prezentuje ozbrojenými konflikty a enormním tlakem na obnovu striktního islámského práva.

Ale abychom byli korektní - z pohledu Američanů (když pomineme jejich vinu na současném stavu ) – komu předat moc v zemi, která se dá patrně nejlépe charakterizovat lidovým označením pytel blech?

V menší či větší míře probíhající občanská válka je v Afghánistánu už jakýmsi tradičním folklórem.

Škoda, že se o tom dostatečně hlasitě nehovořilo před 20 lety.