V pátek se mi vrátila žena z výletu do dalekých krajin. Přivezla suvenýry a dárky a taky se na mě dostalo. Je to objemný sešit, tedy sešit: docela tlustá kniha to je. Zas tak moc stran nemá, ale je z ručního cizokrajného papíru, takže tlustě vypadá. Je vevázána do kožené vazby s krásně vylisovaným obrazem stromu. Dárek mi předala s doporučením, že bych si do toho + knihosešitu mohl psát deník.

Tak tedy deník.
Psát jsem se naučil někdy v pěti a ruku na srdce, napsal jsme toho v životě hodně. Jen těch knižních svazů co je na polici. Od roku 1996 vedu na internetu deník Neviditelný pes, to je sedmadvacet let, den co den s výjimkou soboty, protože víkendové vydání je společné. O tři roky, aby se mi nezkrátily žíly, jsem rozjel další deník Digieff, taky jsem ho táhl skoro pětadvacet let, než ho covid utnul. Takže s deníkovým typem psaním mám fakt zkušenosti a konec konců, i tyhle pondělní glosy jsou ne sice deník, ale něco jako týdeník. Tolik tedy ke mně a psaní.

Nikdy jsem si ale takzvaně nevedl deník. Že by lenost? Nebo nesoustavnost? Nebo že by nebylo o čem? Můj ty smutku, co já všechno v životě zažil, na čtyři deníky by to vystačilo. Ale fakt jsem nikdy neměl nutkání si deník vést.

Teď ale ležel nepopsaný deník přede mnou, ruční papír v kožené vazbě. Co já do něho budu psát, pokud budu psát, uvažoval jsem nad ním v pátek. Mohl bych napsat „Ljuba se vrátila z dovolené‟. To je nuda. Můžu dárek schovat do šuplete. To je škoda a je to netaktní. Odložím to na zítřek, rozhodl jsem se. Často volím podobné řešení.

Jenže v sobotu jsem deník otevřel a jediné, co mě napadlo, byla historická anekdota. Tvrdí se, že francouzský král Ludvík XVI. si vedl deník, a 14. července, kdy padla Bastilla, si do něho zapsal: „Nic. Nuda.‟

To mám jít v jeho stopách? Abych nedopadl jako on…

No a sobota pokračovala a naše Gari si natrhla kožich a musel jsem s ní ke zvěrolékaři a ukázalo se, že karta na které měla Ljuba nafocené všechny fotky z dovolené nefunguje a musel jsem tedy konat, jinak by doma vypuklo peklo na zemi, a když pak jsem se kolem poledního koukl do zpráv, vidím, že v Rusku začalo něco, co vypadá jako povstání mnohem víc, než jak před dvěma sty padesáti lety vypadalo přepadení opuštěné věznice jménem Bastilla, ve které byl tehdy jen jeden vězeň.

Večer jsem měl první list nově založeného deníku popsaný. Rozhodně tam nestojí něco ve smyslu „nic, nuda‟.

Jestli můj deník půjde v tomhle tónu dál, bude to největší drasťák, jaký jsem kdy napsal.

Psáno pro ČRo Plus