25.7.2021 | Svátek má Jakub


VÝUKA: Vážné mi to dítě bez školy zpitomí?

26.3.2021

Když Česko školy začátkem března zavřelo již úplně, navrhuji s jistým zpožděním, zato ale jako neplacený expert z filmu Ctihodný občan (anebo odkudkoli) rovnou razantně zjednodušit výuku. Učitelé češtiny! Vyberme si - místo memorování - libovolnou mládeži přístupnou knihu (každý podle vlastního nevkusu) a předčítejme z obrazovky denně od osmi povídky. A máme-li navíc ratolesti vlastní ve školním věku, jistě budou jako pěny naslouchat vedle monitoru. Ale dost humoru. Fungovat by to nemohlo. Leda v ideálním vesmíru. Rád si ho představuji.

Mé děti v něm ještě nevyrostly, i smím jim zaujatě předčítat ze svých oblíbených románů, což se ovšem nedá praktikovat ani ospale, ani unyle, ani pesimisticky, ani otupěle; kdepak. Do četby se musíte položit, rozjet to, ale klidně trhat řadicí pákou, uhánět textem pokud jen možno nadsvětelnou rychlostí a výslovnostní výkony nechávat nehonorované. Na místě je brutálně korigovat autora i měnit slovosled, ze spisovných výrazů dělat nespisovné a naopak, anebo umět přibrzdit, když to zrovna není zdlouhavé. Navrch přidávat legrace. Jaké?

Například jsem někdy měnil veškerá slova, u kterých to šlo, ve zdrobněliny. To jsem ještě víc čítal synovi – nasmáli jsme se.

Jak totiž zjistíte, v češtině lze ve zdrobnělinu přetavit ne jistě každé, ale takřka každé slovo! Jaký jazyk to má? „A taková už jsem já, matinko,“ reaguje ten český.

Co číst?

Jasně, jsou čítanky. Jenomže nejméně jednou kdosi obhajoval hrůzostrašné příběhy a zasazoval se za ty potvory následovně: „Když se zpětně zamyslím, co mi nejvíc zůstalo z dětské četby v řešetu mé paměti, byly to hororové momenty. Utkvěly.“

Není ale, uznávám, horor jako horor a třeba s krví bych to u dětí nepřeháněl. I když... „Krev je život“ a není krev jako krev: v Draculovi Bram Stokera ji odmalička beru s rezervou, takže jsem synovi poklidně čítal historie upírské.

Nijak zvlášť se nebál, a pokud si dobře vzpomínám, setkával jsem se s úspěchem. Jen když jsme četli antologii Otto Penzlera Z upířích archivů, která má dva svazky o jednom tisíci čtyřech stech čtyřiatřiceti stranách (česky 2010), byl jsem posléze svým posluchačem upozorněn, že to ve výsledku nebývá úplně ono, protože u každé historky (např. Arthur Conan Doyle: Parazit) už napřed víme, že pointou bude upír a ne chobotnice. Musel jsem to uznat a přešel na antologie typu Tichá hrůza, Lupiči mrtvol, Mrtví jsou nenasytní, Komu se to dostane do rukou, Půlnoční povídky...

Avšak každé dítě, uznávám, není na předčítání ideální jako Filip, a tak zjistíte, že fracka či fracky (Hýtu a Batula) nejenom nedonutíte, aby si četli sami, ale nebudou naslouchat ani vám, a to i kdybyste stokrát za minutu vtipně měnili hlas a překonávali se v odstiňování postav ještě víc než Oldřich Kaiser, když nahrával Švejka. A tak vám možná nezbude, než děti zabavit jinak, anebo je nechat, ať se zabaví samy.

A jinak řečeno: i na výuku poutavou četbou rezignujete. Odpadnete. A sesypete se. „Jak jen to dělal George Camel ve filmu Čtyři vraždy stačí, drahoušku, že ho žáci tak žrali?“ budete marně bulit. Nakonec vám nezbude, než číst sám sobě, ale samozřejmě jen tehdy, když děti někdo pohlídá; a navíc i osamělá četba disponuje háčky. Jak totiž stárneme, víc a víc se prosazuje pocit „marnost nad marnost“, a tak při čtení přeskakujeme. Možná ne nad díly miláčků vlastního dětství (Ondřej Sekora, Karel May), ale jinak hustě. Sám jsem příklad takového piráta (a podloudného přeskakovače) a hlavně, že si to umím omluvit. Díky čemu?

V dětství jsem prošel pošetilým údobím, kdy jsem za svatou povinnost považoval nevynechávat. Není to zprvu na škodu, ale já si to pamatuji jako chybu. - Co naplat, když jsem tenkrát skálopevně věřil, že až když všežravě dorazím i tiráž, smím si titul dočteného díla zaznamenat, ba přifařit pořadové číslo. Což jsem dělal. Ale vynechal-li jsem i jedinou povídku, už svazek do počtu nesměl přibýt. Na to jsem byl jak moc zásadový, tak dost pošetilý, a DO KONCE tím pádem dočítal i pěkné vylomeniny. Ale bývalo. Dnes se pražádnou knihou nenechám týrat a něco podobného hezky líčí Daniel Pennac v publikaci Jako román. Dnes se totiž cítím relativně svoboden a svazky často beze skrupulí otevírám namátkou. Tam, kde rozevřu, čtu, a když mě text nelapí, šanci mu udělím na dalším a ještě dalším místě. Ale když to nadále hapruje, kouknu se na konec, i kdyby to bylo Deset malých černoušků. Jenom od začátku začínám málokdy. Zato se na začátek vrátím u knihy, která v testu uspěla. A teď ještě jedna otázka mimoškolní. Není náhodou příznakem inteligence třetího tisíciletí právě těkavá četba?

Polovina odpoví, že umné přeskakování bylo znakem inteligence už ve středověku a nad Kronikou českou Václava Hájka z Libočan. Ale druhá polovina zástupu má za to, že je těkavá četba pouze znak neschopnosti se soustředit. I to je pravda, ale...

S kapkou zkušenosti knihu jen prolistujete, a přece vylovíte z jejích stran osmkrát víc, než nějaké ploužící se, usínající ťululum, které pětkrát začalo znova od stránky jedna, jak mu to doporučil starý pan učitel.

A chovám určitý obdiv ke všem, kteří svedou vstát a nekompromisně říct: „Tak tohle mě nezajímá, odcházím.“ A taky odkráčejí, je-li tedy kam, a utéci od knihy, z toho se, pravda, nestřílí, ale zkuste někdy „vymizet“ od filmu či obrazovky ve větší, semknuté společnosti. ŽE je to pro vás samozřejmé? Tak to jste šťastni a asi nevíte, co je moc KONSENSU. Ale já to vím. VĚTŠINA má - podle konsensu - vždycky pravdu, zatímco vy jste idiot. „Zase tak se neoteplilo.“ „Otepluje se,“ říká konsensus i panel IPCC.

Kupodivu se ale často plete většina a pravdu spíš mívají nestádně, nekorigovaně a svobodně smýšlející jedinci. A co se odchodů a schopnosti nezblbnout týče? Ať si myslíte, že můžete, anebo si myslíte, že nemůžete, máte vždycky pravdu.

Za aktuální pandemie bych to řekl i dětem (i když ne těm úplně nejmenším): „Ať si myslíte, že bez té školy zpitomíte, anebo máte za to, že je pravda opačná, máte pravdu. Jak to dopadne, záleží na vás.“

Úplná pravda to není, ale za současného stavu a času vaší nezletilosti bude, říkám vám, bezpečnější žít ve víře, že jsme každý svého štěstí strůjce, a tak překonáme i nepřekonatelné.



LETNÍ SOUTĚŽ: Už jste navštívili Archeopark Chotěbuz?
LETNÍ SOUTĚŽ: Už jste navštívili Archeopark Chotěbuz?

Vkládejte svoje tipy na výlety s dětmi a vyhrávejte hodnotné ceny po celé léto. Kam vyrazit tento týden? Navštivte třeba Archeopark Chotěbuz.






 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.