Uvázli jsme tady. Už kdysi byl tenhle ostrov kriminál. Za Francouzů. Možná už i za druhé světové. Má nickname Nefritový ostrov. Za posledních 50 let se původních 5 tisíc obyvatel rozrostlo na 80 tisíc. Už jsme starci a tak tu na pár dní zakotvíme a nabereme síly. Vietnamci Nefritový ostrov chápou jako vzorový. V budoucnu naprdnutý resorty a turisty.

Do Vietnamu se dostanete jedině s vízem. Jedinou výjimkou je tenhle ostrov. I proto na něm vybudovali letiště.

Všech těch osmdesát tisíc lidí žije turistickým ruchem, tak či onak. Je tu snad ještě padesát kilometrů opuštěných pláží, které čekají. Na milovníky přírody – ještě je čas. Anebo na kapitál. Stejně jako v Malajsii Langkawi je už plně proinvestováno a komerčně využito.

Nevím, jak to malženka zařídila, ale dostáváme luxusní bungalov. Koupelna velká jako obývák, obývák velký jako výrobní hala. Telefonujeme si nebo posíláme maily z postele do postele. Vietnamci nemají soudnost. Nechápu, jak by se jim to mohlo za těch pár našich šupů vyplatit.

Jsme v zeleném ráji. Nikde obvyklý bordel. Zahradníci se tu plazí po kolenou, plejí a zalévají. Žádní potulní psy a kočky. Snad jednou dojde i na komáry a pak už to tu nebude mít žádnou chybu. Jsme na svahu nad mořem. O něco níž je restaurace se snídaní „sněz, co můžeš“, pak velký bazén se sladkou vodou a ještě níž pláž s pískem, slunečníky a palmami. A mořem. Všude lehátka z týkového dřeva. Na nich něco jako matrace a fasujeme ručníky. Tím si obložíme lehátko. Moc hezky zařízeno.

Pár postarších párů. Němci. Skoti. Francouzi. Poláci. Tichý resort. Tiše se zdravíme a rodinné klany se volně rozkládají po pláži.

Jedno ráno se vše mění. Přiletěli Azbuci. To mají z toho, že postavili na ostrově letiště. Nad ranní kávou v restauraci se nese cigaretový kouř. Který debil by si zapálil? Najdou se a ne jeden. Vajgly do nedopitého kafe. Poprosím jako vždy vietnamského kuchaře o smažená vejce. Dá mi je na talíř, ale nějaký Voloďa je rychlejší. Tak druhý pokus, ale výsledek je stejný. Kašlu na to, nebudu se hádat. Odcházím. Vietnamci jsou ale úporní. Úporností vyhráli i nad Američany v roce 1973.

Usmažil další vejce, nakládá na talíř a nese mně je ke stolu. Ušel tak tři metry, než mu ho zabavili. Další pokus. Asi už to bere osobně. Požádal o pomoc recepční. Startovali jako quarterbeck a chytač v rugby. On nese talíř až k hradbě těl azbuků. Jakmile je jasné, že dál už neprojde, předává recepční, ta elegantním obloukem obchází Sergeje a … a zapadá obličejem mezi obrovské prsy Jelizavety Lazarovny. Ta jí zkušeně bere z ruky moji snídani a pokynem zápěstí ji posílá pryč. Národ, který zvítězil nad Japonci, Francouzi i Američany s Azbuky prohrál.

Restaurace se otřásá hlasitou ruštinou. Vzájemně si ukazují talíře, co kdo našel a intenzivně jedí. Nemáme na to nervy, bereme si osušky a odcházíme na pláž. Tam není jediné volné místo. Azbuci si ještě před snídaní zabrali jedno lehátko pro sebe, druhé pro svoji tašku a třetí do foroty. Každý. Nás několik párů se stahujeme k bazénu se sladkou vodou. Tím prozatím pohrdají, jen tam chodí telefonovat. Pustí si WhatsApp na plné pecky a řídí odtud zeměkouli. Ještě se po nás hrdě rozhlížejí, jací to jsou gerojové.

Odcházíme na dlouhou procházku po pláži. Večer párty pokračuje. My ji neslyšíme. Ráno je na pláži pár rozlámaných lehátek. Místní vyhrabávají vajgly z písku, sbírají do vozíků prázdné flašky a plechovky od piva a tvrdého, omývají pomočené palmy a lopatou na kolečka nakládají šavle, co tam naši spolurekreanti zanechali v písku. Bože, snad to tam i nepokáleli.

Nikde nejsou vidět. Asi si lízají rány. Co mě se týče, můžou si vylízat i něco jiného