Je někdy opravdu zajímavé všímat si lidiček, kteří mi projdou taxíkem. Při mé práci se to má tak nějak automaticky. Navíc mě to baví.

Většinou jsou zákazníci příjemní, občas i ne, nikdy jsem ale, a to musím zaklepat, nemusel řešit vyloženě krizovku. Nikdy jsem neměl nůž pod žebry, nikdo na mě nemířil pistolí, jak mi říkali jiní kolegové své zkušenosti. I když to třeba byl prý jen opilý Ukrajinec, který mával bambitkou a ani už pořádně nevěděl, co dělá. To píšu při plném vědomí, že je to dnes nepohodlné, ale tak to prostě je. Těch druhých, dnes z opačné strany, bylo také dost. Arogantní hovádka. Více mi jich netřeba...

Samozřejmě, pokud vám zavolá operátorka a řekne:

„Dobrý večer, já mám na vás prosbu! Na Bělohorské je u baru zákazník, je opilý, agresivní, už nám poslal jedno auto pryč. Jste nejblíž, dojel byste tam? Kdyžtak zavolejte, já vás z toho odvolám!“, nejedete tam úplně v klidu. Protože ji ale nechcete rovnou poslat do....temna, zkusíte se s tím pochlapit.

Konkrétní jízda dopadla dobře. Asi se mi nějak podařilo hned v prvotní situaci „uvolnit atmosféru“, takže agresor zůstal v klidu. Uff!

Ba dokonce, když si nechal ještě zastavit u Mc Donalds, zeptal se, jestli nechci také něco koupit... Připadal jsem si někdy jako antikonfliktní tým. Vlastně jedinec...

Teď už ne. Na Liftagu vozím suprové lidi!

Následující historka je spíše z těch klidných, sloužících jen k zamyšlení:

Dostávám přidělenou jízdu od jednoho kasína na Žižkov. Nabírám pána.

„Dobrý večer, já bych potřeboval hodit na Balkán a zase zpátky!“ Pro mimopražské - Balkán je i místní část Prahy 3, nejde tedy o jízdu do Bulharska... Tam bych asi nejel... Tím méně do Kosova. No ačkoliv, když by to bylo dobře placené tam i zpátky......tak bych to Bulharsko možná vzal!

Jen jsme vyjeli, pán se mi potřeboval svěřit. Je to v něm zkrátka jak v koze:
„Já jsem hroznej, já si absolutně nevážím peněz. Já je vůbec nedokážu udržet! Každej mi říká kolik si vydělá. Já jim povídám ‚Jdi do háje kolik vyděláš! Řekni mi, kolik ušetříš!?‘ Někdo vydělá deset tisíc za měsíc a ušetří si na dovolenou. Já vydělám třeba pět tisíc za den a neušetřím nic!“

Prostě je rozhozený jako seno!

Na Balkáně čekám chvilku před domem, pak pán přichází a kyne k jízdě zpět ke kasinu. Prostě si potřeboval dojet domů pro další peníze, aby je znovu prohnal automaty.

Na konci jízdy ještě nesměle říká:

„Prosím vás, mám takovou prosbu! Neměl byste papírové za padesátky? Abych tam nevypadal jako debil!“
Asi doma rozbil prasátko. Proměnil jsem mu kováky za bankovky a ponechal ho jeho osudu.

Jen mimochodem: Padesátikoruny se tak přelily z jednoho prasátka do druhého. Říkám si - jaké procento jich je asi v oběhu, když stále krmí něčí prasátka? U mne tedy dlouho nevydrží. Stačí, když párkrát přijde zákazník s velkou bankovkou a moje příruční prasátko je ihned chudinka hladové, akorát tak zralé na porážku. Jako v Osvětimanech...

Moje jízdy s klienty kasin nebyly ojedinělé. Nebylo to konečně špatné rito - šlo o jízdu tam i zpět, platilo to většinou kasino. Co by pro kunčafta neudělali, když ho stáhnou jinde!

Bavily mě i ty rozhovory. Například dva pánové ve voze:

„Hele, musíme se koukat, jestli je před domem auto. Jestli není, je to super! Jestli je, tak je stará doma a doufám, že spí!“
A zatímco se jeden pokoušel nepozorovaně rozbít rodinného čuníka, ten druhý mi zatím vysvětloval, jak to udělat, aby automat „začal dávat“:
„Musí se nejdřív pořádně nakrmit! A chce to hernu někde na okraji města, v centru je moc peněz!“ atd, atd. Sofistikované, leč na mě neúčinné.

Protože je mi to jedno...

To se ještě bavili, že padesát litrů by na ten večer mělo stačit... Koukl jsem do příručního pašíka a rozhodl se, že sázet nepůjdu...

Zůstává u toho, jaké osudy lidé prožívají. Každý je svého štěstí strůjcem, každý je ovládán něčím jiným, i když si třeba myslí že ne. Naprostá většina je svéprávných a je tedy jen na nich, jak se s životem a jeho výzvami poperou. Některým se to ovšem vyplatí, co si budeme nalhávat!

Každý nějakým způsobem získá peníze (“Ňáká vobživa se vždycky najde, když to zrovna není práce!“ - Fešák Hubert. „Dragoune, ty jsi blázen! Já říkám živobytí a ty hned myslíš na práci!“ - Sarkafarka loupežník, Hrátky s čertem.) a jiným způsobem je promění za další výdobytky. Třeba i ve formě ztráty...

Nikoho nehodnotím, nemám ambice něco nebo někoho řešit. Jsem tu pouze od toho, abych přepravil člověka z A do B, případně se s ním zastavil v C pro mekáč.
Jenom rád zaznamenávám situace, které třeba budou někomu k užitku. Jako zrcadlo, k zamyšlení, nebo jen k pobavení. A pak je předám vám. A tak se zhlédněte, zamyslete se a hlavně se pobavte!

Děkuji! Hezký den!

... mě tak napadá, měl bych si vsadit! Jednou se to přece musí povést!