Některé české šlechtické rody během svého vývoje skomíraly, jiné se naopak bohatě větvily. Lobkowiczů bývalo jako smetí, byli příbuzní skoro se všemi knížaty a hrabaty v zemi. Byli mezi nimi i vlastenci. Službou císaři, výhodnými sňatky i vlastním podnikáním bohatli a své statky měli rozprostřeny po celých Čechách. I štěstí jim k majetku pomáhalo. Když se poslednímu hraběti z Vrtby udělalo na chodníku v Praze špatně, ujal se ho náhodně kolemjdoucí Lobkowicz a díky tomuto dobrému skutku zdědil pak po Vrtbovi veškerou pozůstalost (Křimice, Konopiště…).

Hlavní rodová větev však byla roudnická. Na jejím rozsáhlém panství se nalézala nejen posvátná hora Říp, ale i několik pěkných zámků, mimo jiné i Nelahozeves na břehu Vltavy. Kníže tu však se svou rodinou nepobýval, rozlehlý zámek v Roudnici s proslulou obrazárnou, živým městem i čilým provozem na Labi se mu jako rezidence jevil vhodnější.

Nelahozeveský zámek se tyčil nad řekou a ospalou vesnicí s nevelkým kostelíkem. Proto byli v zámku usazeni jen lobkovičtí úředníci. Ti se mohli koukat přes Vltavu ke vzdáleným kopcům, když se nad lejstry nudili. Kníže Ferdinand Josef Jan je příliš často nekontroloval.

Jednou v zimě při cestě do Prahy na místodržitelství zase nečekaně přijel. Zalistoval namátkou v účetních knihách, poseděl v teple a pak zase vyšel po můstku do zasněžené krajiny. Kluci zrovna venku sáňkovali, startovali z malého kopečku nad zámeckým příkopem. Kníže právě uděloval svým průvodcům poslední příkazy, když mu sáňky profrčely kolem špiček střevíců.

„Sacrebleu!“ vykřikl francouzsky a zakolísal.

Malý nezbeda se vyválel ve sněhu, ale okamžitě hbitě vstal, utřel si nos a pokračoval v jízdě až na silnici, kde ho málem přejel koňský povoz.

„Čí je ten spratek?“ otázal se roudnický pán starosty.

„To je synek hostinského Dvořáka, Jasnosti,“ zněla odpověď. „Živí se též řezničinou.“

„Hned jsem si myslel něco podobného, když jsem spatřil ten tupý obličej,“ řekl kníže. „Jsem si jist, že v takové primitivní hlavě nikdy nic ušlechtilého nevznikne.“

Nechal si oprášit kabát a celou záležitost velkodušně pustil z mysli.

Martin Regner