Obdivovatelé USA, kteří každý večer poslouchali Hlas Ameriky, tvrdili, že to je sádlo z amerických zásob, které nám amíci prodali přes Rakousko a že když se smyje ta nová zelená barva nahoře, tak že...

My jsme nic nemyli. Nebyl čas. A když už jsme něco myli, tak kýbl, do kterého jsme si nacpali sádlo, až byl plný. Dva maníci vzali do stanového dílce bochníky tvrdého chleba, kterého bylo vždycky hodně a nikdo ho nepostrádal a hurá do autoparku. Nenápadně.

„Nenápadně“ také bylo nutno „znárodnit“ či případně, jak se říkalo „osvobodit“ plechovku s česnekovou pastou v soli. Tyhle zlatolesklý plechovky – kyblíky s držadlem na nošení se za socialismu používaly na leccos. Byla v nich například pro armádu i školní jídelny děsivá červená marmeláda z řepy, která na první pohled vypadala a občas i chutnala stejně jako červená vazelína, což byla zase nejběžnější vazelína používaná skoro na všechno a všude. A také byly v těch plechovkách přepravovány další a další věci až po tu česnekovou pastu. Takže vojín pochodující s touto plechovkou k autoparku nevzbuzoval žádnou pozornost.

Jiná aktivní jednotka přinesla od mechaniků takový kryt z motoru od MiGu, co když se položil na kamna nahoru a naležato, tak z něj byla bezvadná pánev. S vysokým okrajem. A v autoparku byly, jak již řečeno, kamna! Přátelé, kamna! Mít kamna to na vojně bylo a je důležitý.

Takže v boudě dozorčího autoparku byl takový jakýsi topinkový samoobslužný bufet. Tajný. Ovšem, pokud může být tajné něco, kde se týdně spotřebuje asi tak pět kilo česnekové pasty. Na topinkách.

Vešli jsme do autoparku, vyhnali pomocníka dozorčího autoparku, aby šel hlídat, kdyby někdo šel a položili jsme na rozhicovaná kamna kryt od nasávání z bojového tryskáče. Dovnitř krytu – pánve jsme naházeli tolik kusů sádla, aby po jeho rozpuštění topinky pěkně plavaly. Počkali jsme až se sádlo ohřeje a vložili krajíce chleba. Opečené okapané topinky pak byly dostatečně pomazány česnekovou pastou.

Vojště se cpalo, co to šlo. Zlatově se lesknoucí opečený chléb opalizoval a voněl, česneková pasta vydávala své silné aroma, topinky při kousání chřupaly a huby mlaskaly a v tom se otevřely dveře.

Velitel roty, starý fronťák kapitán Dirbák, za límec skoro vnesl dovnitř pomocníka dozorčího, který zřejmě čuměl, bůhvíkam nebo si na verandičce četl, takže nedával pozor a zařval:

„Boha jeho, či to tuná stvárátě! Pruner, čo stě to zas kdě pojebali!!“

„Von si byl ten major stěžovat?“ zeptal se co nejneviněji čet. abs.

„Bol!“ odvětil kapitán.

A tak se Peťas jal vysvětlovat, jak jsme si byli zahrát hokej. V rámci toho, abychom byli fit a zocelení, a neshnili leností v ústředně vytápěných kasárnách, jak nám velitel roty sám občas předhazoval.

Zkušený oficír trpělivě poslouchal, a když zjistil, že buď je to aspoň trochu pravda nebo, že lžeme celkem důvěryhodně, bez čehož člověk na vojně nepřežije, hluboce se zamyslel.

„Uhni do boha,“ zahučel pak na stále sedící zděšené vojáky, kteří nevěděli, zda mají s topinkami v rukách povstat a povstáním pozdravit velitele, anebo ne. Nehledě na to, že v dřevěné boudě o velikosti pár čtverečních metrů nás bylo asi dvacet, takže by to ani moc nešlo.

„Čo to tuná mátě?! Daj to sem!“ zavelel, jako by dneska prvně zjistil, že se tady v rámci jeho jednotky vytvořilo topinkovo-česnekové doupě. Zakousl se do topinky, chvíli žvýkal a pak pravil:

„A pivo mátě?“

„Nemáme, soudruhu kapitáne,“ pravili jsme unisono.

„Hej to je naozaj dobré, eště byste sa ožrali,“ pravil poněkud zklamaně. „Daj sem eště jednu,“ vydal pak příkaz dozorčímu parku.

A když dojedl třetí topinku, podíval se na Peťase, pravil, že si o tom ještě „pohovoří“ a pak z moci své velitelské vydal příkaz:

„A vojáci, ně abyste na tú sviňskú masť to... Chlastali vodu! V Arme majú žatecků sedmičku, je to sice samoser, ale lepší než voda.“

A bouchly dveře, chvíli bylo v tichu slyšet jen škvíření topinek ponořených do toho údajně amerického sádla. Ať bylo odkud bylo, bylo fakt dobrý.

„Co je to sviňská masť?“ otázal se jakýsi bažant ze Šumavy.

„Čo je to za somára, že něvje, čo je to také sviňská masť?“ otázal se Fero s opovržlivým pohledem na nováčka.

„Nech ho bejt, je to hloupej holub,“ odvětil Tonda a šli jsme na pivo. Rozkaz je rozkaz! A armáda je tady od toho, aby plnila rozkazy. Zvláště některé.

Jenom jsme museli na světnici potom celou noc mít otevřené okno.

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.