Ale zpět k praseti! V shora již zmíněném Španělsku mají jako specialitu pečené malé sele. Když říkám malé, tak myslím, že je skutečné malé. Snad jen několikadenní a nesmělo pozřít před popravou nic jiného než mléko. Selátko se zamorduje, vyvrhne a opeče, tedy spíš ogriluje nad žhavým. Pokud je to to správné španělské sele, musí se dát krájet na porce okrajem talíře.

Když jsme si ho dali jednou v restauraci mezi Puerta del Sol a Gran Via, kde je bar na baru a restaurace na restauraci, ale také turista na turistovi a podle toho to vypadá, viděl jsem skoro zázrak. Číšník přinesl mladinké selátko a rozkrojil je na několik kusů talířem. To se vezme talíř svisle do ruky a jeho hranou se selátko porcuje. Ten vrchní byl snad tajnej kulturista anebo nějaký vyznavač asijského bojového umění. Selátko se mu poslušně rozpadlo na díly, radostně jsme po něm hrábli a zjistili, že je tvrdé jako podešev. Někteří zúčastnění dokonce prohlíželi porce zblízka, zda to není něco umělého. Na nic jsme nepřišli. Jedli jsme sele a žvýkali přitom jak krávy na pastvě. Stejně usilovně a stejně dlouho. Když už jsme to byli ochotni zabalit my Češi, hrdí Španělé odmítli vzdát se bez boje. Po téhle večeři jsem lépe chápal, jak mohlo pár stovek conquistadorů dobýt celou říši Inků. V první řadě je nutno nic nevzdat. I když to vypadá nepoživatelné – tedy totiž nezvládnutelné.

České prase je však české prase. V posledním půlstoletí se objevila móda opékání prasete, tedy lépe selete někde v přírodě a udělat si kolem toho pěkný mejdan. No, po pravdě řečeno, většina lidí to neumí, takže to vypadá v praxi tak, že se konzumuje maso buď spálené, anebo napůl syrové, zatímco se okolo přebývající skupina lačných čekatelů na flákotu ztříská do němoty. Pamatuji najeden slavný mejdan, kdy sice prase nestálo za moc, noc však byla vlahá, společnost veselá a celkem spokojená, později až přežraná. Jen hostitelka čekala s jídlem na chvíli, až se všichni skutečně najedí, ovšem nečekala s konzumací alkoholu. Takže po půlnoci pobíhala laškovně noční zahradou a v rytmu boogie-woogie za doprovodu ochotného kytaristy pěla „taradýda, taradyý da táradýdá“, ..“Dneska celý svět ten tanec křepčí šílí ve smokingu fraku saku i v košili.

Kam přijdete tam se nejen o tom mluví, trsá se ten nový tanec boogy woogy

…..“ .

Načež k zděšení svého manžela přešla na prostonárodní verzi: „Dej mi ho do ruky, dej mi ho do huby... to je to, co všichni chceme, boogie-woogie, boogie-woogie hrááát!“

Ne vždycky končí opékání vepře tak výrazně. Skutečně dobře upečené sele měli na slavnosti, kde se za účasti nakladatelů, vydavatelů, spisovatelů ale hlavně politiků, bankéřů a průmyslníků a také staré české šlechty křtila kniha historika Pekaře. Taková ta, co se vydává jednou za padesát let. Vydává se proto tak zřídka, protože to sice tak nějak patří k dobrému tónu, ale jinak je to šíleně prodělečný podnik.

A popravdě řečeno ti, kteří tuhle knihu skutečně přečetli, se dají v každé generaci spočítat na prstech jedné ruky. Hrad, na kterém se sláva odehrávala, je monumentální. Sice nepatří k největším turistickým lákadlům, ale zato navozuje atmosféru skutečného prožití významných okamžiků dějin. Sláva a kultura jsou jedna věc, ale trachtace a žranice jsou také zajímavé. A tak mohli posléze přítomní sledovat, jak na zeleném nádvoří stojí obrovský rožeň a na něm se otáčí prase. Prase se rožní, kuchaři pracují a zástupci horních deseti tisíc stojí ve frontě na kus vepřového. Mohu říci, že v tomto případě se naše elita chovala skutečně vzorově a spořádaně. Fronta se vinula ke kuchaři odřezávajícímu fláky prasete a vůně se linula kolem. Snad je to tím, že většina účastníků starších sedmdesáti let prošla výchovou v Sokole a Skautu a prakticky všichni ostatní mají za sebou v mládí službu v Československé lidové armádě, pionýrské tábory a školení ČSM a SSM, a tak různě. Fronta se tedy vinula, jak to má být a pomalu jsme postupovali.

Čím blíže k rožni, tím více stoupalo napětí. Nešlo o to, zda se na každého dostane. Prase bylo „velký jako prase“ a tolik nás tam zase nebylo. Ale do vůně vepřového se začala místit vůně čerstvého chleba. Jak se ty dvě vůně smísily a chlebová převažovala, tu bylo vidět slavného mluvčího ještě slavnějšího presidenta, jak vystrkuje hlavu a pátravě se rozhlíží, odkud že jde ta božská vůně. Tu se hrabě ze starého rodu pokoušel vykloněním z řady zjistit, kdeže ten rozkošný chlebík je? Úplně jsem si jej představoval ve takovém oblečení, něco, jako měl Jan Werich v Císařově pekaři, jak zvedá ruce nad hlavu a volá „Adonai“.

Už nevím, proč pan Werich volá ve filmu starozákonního boha J–H–V, ale bylo mi jasné, co by chtěl říci slovutný potomek šlechtického rodu. Asi tohle: „Oni mi snad ten chleba, než se k němu dostanu, sežerou!“ (Vsadil bych se, že velká část z vás neví, tak jako jsem to do nedávná nevěděl já, co znamená výkřik „Adonai“ a nevěděli to zcela určitě ani cenzoři v době, kdy film vznikl.)

Slavná hérečka, stále ještě krásná, dloubala loktem do svého partnera a, proč to neříci rovnou, „hučela“ do něj jako každá obyčejná ženská, takže všem bylo jasné, co znamenají ta šeptaná slova a ukazování prstíkem s předlouhým nehtem: „Dělej něco, nebo nám ten chleba někdo sežere!“

Bokem od rožnícího se vepřového totiž krájel jakýsi muž velké kulaté a vonící bochníky chleba ostrým nožem na pořádné klafance. On se totiž skutečně čerstvý chleba jinak snad krájet nedá. Nakrájené krajíce pokládal do ošatek, odkud si je měli brát pozvaní hosté, hned jak dostanou na tácek kus flákoty.

Vážení, musím to říci, pravda se musí odhalit. Ať je, jak chce krutá. Tváří v tvář měkkému a voňavému chlebu z místní pekárny se začala bortit umělá a falešná oficiální tvář vybraných hostů. Kolem chleba vznikala nenápadná, tichá ale jasná, jak by řekli naši slovenští bratři „trma-vrma“. Ruce se vymršťovaly a bez ohledu na to, zda jim grilované vepřové udělá na společenském oděvu flek anebo ne, hosté si tiskli tácky k sobě, aby si na ně mohli naložit co největší počet voňavých krajíců.

Obsluha marně tlumenými hlasy napomínala bankéře, umělce ba i šlechtice, aby se mírnili, že prasete je dost. Zbytečně nabízeli ještě další kus vepřového. Ruce se vrhaly do ošatek a kráječ chleba občas začínal ztrácet, jak se říká „glanc“, když několikrát jen taktak neušmikl někomu z příslušníků naší elity prst.

Situace došla až tak daleko, že jistá známá dáma si cpala měkký a voňavý chleba do kabelky, aby si mohla vzít ještě, protože do rukou se jí už nevešel a kuchaři a tajemníci decentně polohlasem vykřikovali, aby si každý vzal z prasete, kolik chce, ale že chleba je jen ten, co je tady. Ba, přiznám se, že personál byl až tak ve stresu, že jsem viděl, jak služebnictvo plácalo přes ruce panstvo, které si chtělo ukradnout ještě jeden krajíc.

Byly tam i jiné příklady odvahy a statečnosti. Statečný pracující (= sluha) bojoval o spravedlnost pod heslem „Chleba pro každého“ tak odhodlaně, že dokázal hrdinně pohlédnout do očí slavného šlechtice a pevně říci: „Nech ten chleba bejt!“ (jistěže formou poněkud mírnou, např.: „Promiňte, ale žádám vás, abyste laskavě položil ten krajíc nazpátek“). Ba i dokonce, což je ještě větší statečnost než sprdnout rytíře s rodokmenem, neustoupil ani tváří v tvář manželce demokratického ministra. Tak statečný služebný lid u nás máme! Vycvičený třistaletou porobou pod Rakouskem, ke které jsme si sami po osmačtyřicátém dobrovolně přidali ještě dalších padesát let, abychom nevyšli ze cviku.

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů knihy na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.