V červnu bývá teplo, v posledních letech někdy dokonce horko, které svádí k předčasnému koupání. Všechno bují a roste a roste. Tráva roste, jak se po pražsku nesprávně, ale výstižně říká, v červnu furt. Stále, to ona roste po celé léto. Ale jen v červnu roste furt, ve dne v noci, a snad i někdy jindy. Dobře si vědom toho, že v časopise Vpřed jsme se dočetli, že indiáni nazývají červen „měsícem trav“, snažím se nevynechat žádný týden, aby ta potvora tráva moc nevyrostla. Nedávno byl zase takový ten „zelený“ týden. Přeháňky střídalo sluníčko, mezitím bylo hezky teplo, a když šel člověk po parku, tak přímo slyšel „trávu růst“.

Nicméně letos jsem jeden víkend nejel, a tak jsem se v pondělí zeptal telefonem chalupářského souseda, jestli byli na chaloupce a co je nového. Kamarád poreferoval o rodině, o cestě i stavu vody na místním toku a pak jsme zabočili na téma, co jako na chalupě dělal.

„No, když jsme přijeli, tak jsem chvíli kosil, ještě ten večer, pak jsem druhý den sekal trávu, pak chvíli pršelo, tak jsme si dali s naší mámou kafe, pak jsem zase kosil...“

Na otázku, co dělal pak, se zamyslel a dodal:

„Co by, pak jsme jeli domů.“

Kdykoliv člověk přijede v této době na chalupu anebo na chatu, tak kosí. A taky srpí a seká. Co je „srpí“? No když člověk kosou kosí, sekačkou seká, tak srpem co? Srpem se „srpí“. To dá rozum, ne?

Chalupáři původně kosili kosou. S přáteli odborně diskutovali o značkách kos a kvalitě kosišť, hodnotili broušení a naklepávání. Vůbec nejlíp se kosily kopřivy. Takové ty aspoň tři čtvrtě metru vysoké. Svist a svist, syčela kosa a za námi zůstávala krásně pokosená plocha. Nejhůř se kosila obyčejná tráva. To ale už odnesl čas.

Většina z nás si co nejdřív pořídila sekačku. Nejradši s benzinovým motorem, aby každý viděl a slyšel, že se jde sekat. A vůbec nejlepší bylo a je, když takovou sekačku má několik vzájemně na sebe se vytahujících sousedů. Začnou sekat, sotva vyjde slunce, a řítí se trávníky jako jezdci formule jedna. Za podobné zvukové kulisy kvílících motorů a obdivných výkřiků doprovodu, reagujících na to, jak pilot sekačky bravurně zvládá zatáčky, a modrého dýmu kolkolem, proběhne celé dopoledne.

Tišší majitelé sekačky na elektřinu nanejvýš mohou rušit televizní příjem a vypudí tak děti ven od dopoledního vysílání, dříve Vlaštovek a Kamarádů a dnes Pokemonů a jiných šíleností. Což je jim jen ku prospěchu. Tedy to, že nečučí od rána na televizi a musí myslet sami. A hýbat se. Takže mírně neodrušený elektrický sekačkář je vlastně jistým dobrodiním.

Dneska má sekačku kdekdo. A někteří i víc sekaček najednou. Ještě v době zcela nedávné, ač na to mnozí už zapomněli, nebyly žádné Bauhausy a podobné vymoženosti. Heslo našich pracovníků v socialistickém maloobchodě znělo: „Neckermann a Quelle, ať jdou do prdele! My tu máme ,Máj‘, kupujících ráj!“

Takže pořídit si skutečnou sekačku bylo tehdy za komančů asi tak stejně jednoduché jako jet na víkend do Vídně. Na oboje musel člověk mít nervy, zahraniční valuty, vystát děsné množství front, podplácet, ukecávat a stejně nakonec nebylo jasné, jak to dopadne.

Takže řešení bylo nasnadě: pořídím si sekačku elektrickou, vlastní, tedy pardon, kamarádů konstrukce a výroby. Abych měl jistotu, že bude řádně sekat, zakoupil jsem u „Rotta“ motor o síle jednoho koně, vlastně kilowattu, a příslušné váze. Zbytek kamarádi udělali ze solidního materiálu a výsledek byl vynikající. Jen Áda, vášnivý chalupář a pěstitel skalniček a trávníků, tvrdil, že to vahou a výsledkem práce spíš připomíná vyorávačku. Je pravda, že všechny krtince na trávníku byly strojem ihned rozmetány a zarovnány. Po skončení sekání se hnědá rozmetená hlína na trávníku dobře vyjímala a barevně ladila s holými místy po krtincích. Spolu se zurčením blízkého potoka to na první pohled vyvolávalo dojem volného dne na stavbě údolní přehrady ve fázi zemních prací.

Dalším problémem bylo to, že solidní materiál i solidně váží a ta bestie měla snad metrák. Při sekání jsem se potil a funěl a přemítal, zda rozhodnutí ponechat svahy přírodně šikmé bylo správné. Slunce pálilo, kabel se vlnil jako černá mamba a byl stejně nebezpečný. Brzy jsem toho měl dost. Dneska i já mám sekačku moderní, výkonnou a od odborníků. Seká dobře, ale, přátelé, kam se poděla ta romantika?

Nejradši vzpomínám na dobu, kdy jsme kombinovali kosu, sekačku i srp. Nejšikmější stráňky jsme kosívali se synem kosou, okolo květinek srpila babička. Na vlastní žádost. Velká milovnice kvetoucí zeleně nám vždy chodila vyčítavě ukázat, co jsme kde zase usekli. Je zajímavé, že když tu kytku přinesla babička, bylo naprosto jasné, že je to kytka. Když to rostlo v trávě, tak to vypadalo jako plevel.

Zkoušel jsem taky sekat srpem. Ještě že už není středověk, kdy se tak sekala pole. Být středověký sedlák, umřel jsem hlady. Srp jsem naklepával dlouho, leč marně. Materiál je tvrdý a nepoddajný, navíc se nedal dobře při naklepávání držet. Taky broušení je riskantní a co teprve sekání!

Po občas dramatických zkušenostech s kosou a po pozorném sledování, jak srpí babička, jsem zaklekl v botách s pevnou, kovem vyztuženou špičkou, abych se nesekl do nohy. A když už bych se sekl, což se taky stalo, tak aby srp zastavila pevná bota. Takto teoreticky i prakticky vyzbrojen jsem se pustil do díla.

Každé druhé máchnutí srpem bylo špatně. Buď zbylo stéblo deset centimetrů vysoké, anebo se mi povedlo zaseknout špičku srpu do země. Taky mě po chvíli zuřivého mávání rukou začalo děsně bolet zápěstí, takže zbytek musela zase dodělat babička.

I rozhodl jsem se, že to musím nějak vyřešit, tohle obsekávání. Vyrazil jsem k Ádovi a půjčil si na vyzkoušení strunovou sekačku. Byla snad první ve vesnici. To bylo něco. To bude nástroj pro mě, pomyslel jsem si. Zapnul jsem a začal sekat. Během pár minut jsem usekl půlku právě zasazené trpasličí borovičky a rychle s omluvami vycouval. Ještě že jsem neprovedl něco horšího. Nadšení rychle opadlo.

Nakonec jsem si tu strunovou sekačku přece jenom koupil. Od té doby jsem si pořídil už i moderní elektrickou sekačku – no nekup to za ty peníze! –, další malou strunovku osekávačku, a jak stárnu, přemýšlím, zda bych si neměl koupit tu sekačku s vlastním pojezdem. Aby mě nebolela záda a tolik jsem při jejím tlačení nefuněl. On totiž, tak jako každý rok, neodvolatelně a nezrušitelně opět přijde měsíc červen a to je, jak už bylo řečeno, podle indiánů a chalupářů „měsíc trav“.

No, nakonec jsem si ti sekačku s pojezdem koupil. Motorek běží, kola se točí, trávu to seká…. Akorát že ta těžká mrcha má jen jednu rychlost a kolečka se točí tak rychle, že té sekačce nestačím. A když mi ujede a vycukne se mi z rukou, tak chcípne motor. Pak jak znovu cuknutím lanka startuji, lupne mi v zádech. A je to. Ještě že mám mobil. Abych si zavolal někomu, kdo tu trávu poseká. Zatracenej měsíc trav.

Václav Vlk st.

Koupit eknihu Hurá na chalupu
můžete <a href=“https://www.kosmas.cz/knihy/175351/huraaa-na-chalupu/“ target=“_blank“>v knihkupectví Kosmas</a>