19.3.2024 | Svátek má Josef


JEN TAK: Jak jsme podlehli kouzlu počítačů (1)

4.7.2022

Čas normalizace ubíhal pomalu a klidně. Pracující pracovali mírně, lid předstíral, že pracuje, a vláda předstírala že ho za to platí. Soudruzi v té době „soudruhovali“ už celkem relativně mírně a všichni dohromady morálně zahnívali, jak se později psalo.

Na sídlišti, kde sídlila naše provozovna údržby, bylo bahno po kolena. Skutečné bahno. Všude kolem. Nikoli bahno mravní! No aspoň jsme věděli, že k nám málokdy přijede soudruh ředitel, neboť má rád čisté botičky a jeho soudruh řidič nerad myje auto.

Kterýsi socialistický projektant, jeden těch architektů, co mu zapomněli prozradit, že existuje taky něco jako kružítko a ovál, vyprodukoval také naše kanceláře. Trochu to tam vypadalo jako v proslulé služebně 87. revíru, kde žil svůj dramatický život Steve Carella. I naše panelová budova vypadala ošuntěle, ačkoliv byla skoro nová.

Hlavní pracovní místnost rozdělovala dřevěná přepážka, za níž na jedné straně byly „strany“, - nájemníci, a na druhé straně úřad. Tedy naše osazenstvo. V jednom rohu obrovité a nepřívětivé ratejny seděli: parťák údržby, kousek vedle skladník, pak hospodářka, která byla vlastně sekretářka, ale nesmělo se to tak říkat, a v dalším rohu byly stoly houfu zasloužilých administrativních pracovnic, takzvaný „babí sněm“.

K nám ovšem nikoho policajti nevodili. K nám chodili lidi sami. Tu něco chtěli, tu si někdy stěžovali a obě strany věděly, že to je tak všechno, co se, až se vypovídají, stane.

Až jednoho dne k nám nastoupila jako referentka mladá, dobře klenutá blondýnka. Dojem z jejího nástupu byl epochální. Většina mužských zaměstnanců, když dotyčná proplula dílnou nebo kanceláří, vypadali stejně inteligentně jako náš jezevčík, když hárá sousedovic fenka. Byli jsme na tom, jak píše Jiří Žáček:

„Když se v kině dívám

na Ornellu Muti,

toužím plenit dívčí tutti-frutti.

Ale když mrknu na Růžu,

nemůžu. „

Mladá vdaná paní, ozdoba snů mužských dnů a nocí, však začala po nějaké době chodit do práce zasmušilá. A ani kykyríkání mladých samečků a připitomělé pohledy mužů v nejlepších letech, což většinou potěší každou normální ženskou, na ni nemělo vliv. Sedávala dlouhé hodiny u svého psacího stolu, na kterém se pomalu vršily ty dva tři papíry co měla za týden vyřídit, neboť socialismus nekladl na své úředníky, přiznejme si, zbytečně velké nároky. Takže až na to, že s ní nebyla žádná sranda, nic zvláštního. Kolegyně, jakmile dotyčná zmizela a chlapi poodešli, srazily hlavy dohromady a rozebíraly situaci, co to šlo. Až jednoho dne. Toho mlžného podzimního rána.... Tedy já nevím, ono možná svítilo sluníčko, ale kdybych napsal, že svítilo slunce, tak by čtenář předpokládal, že se bude psát o něčem optimistickém. To je tak zavedený. V literatuře a filmu. A televizi. Jak je mlžné ráno, přijdou dramatické okamžiky. Objeví se pes baskervillský anebo finanční kontrola

Takže, jak jsem již řekl, jednoho pošmourného dne dorazila do práce naše atraktivní blondýnka. I přes utrpení vtištěné do tváře, jako vždy v přiléhavém svetříku a krátké minisukni. Já si myslím, že většina atraktivních ženských si vezme tu nejvyzývavější blůzičku, podprsenku „push -ap“ a vůbec a rychle si přičísne účes i v případě, že prchá z hořícího mrakodrapu.

A má dotyčná kráska recht. Většina hasičů a záchranářů jsou dodneška chlapi. A když už někoho ponese neohrožený hrdina z dosahu plamenů, vždycky to lépe ve zprávách vypadá, když je to atraktivní kráska s vytrženými knoflíčky ve výstřihu než starý dědek v sepraném pyžamu a sešlapaných pantoflích, který si stačil nasadit jen půlku zubní protézy!

Pokračování zítra