5.10.2022 | Svátek má Eliška


JEN TAK: Animálno nad mozkem lehce vítězí (3)

31.8.2022

Doteď už jsme probrali kdeco dobrého, ale na jedno bych ještě rád vzpomenul. A to na nakládané rybičky. Na sledě v oleji. Nebo v nálevu. Za našeho mládí z Rybeny Holešovice či Tachov. Záhady socialistického hospodářství totiž přinášely na náš stůl přehršle druhů – tím se myslelo za totáče asi tak tři typy nakládaných rybiček v takových plastikových krabičkách. A to přesto, že Československo bylo vnitrozemský stát. K nám je pak jezdili kupovat občané NDR, tedy přímořského státu, kde se skoro nedaly sehnat. O olejovkách ani nemluvě. Je to divný, ale bylo to tak.

Nebyli bychom to my, abychom se nepokusili vylepšit nálev uvedených sledových řezů. Nejlépe pepřem. Pokud možno hodně pepřem. Aby bylo co při zpěvu nejprve smlsnout a pak zapít.

V každé společnosti a době dojde někdy ke krizi. I ve společnosti věnující se zrovna zpěvánkám a popíjení. O tom by naše generace mohla vyprávět! I nám v naší rekreační vesnici se taková krize nevyhnula. Jednoho dne, za vlahé jarní noci, což u nás v Krušných horách znamenalo, že venku bylo asi tak 3 stupně nad nulou, jsme seděli, zpívali, popíjeli a najednou jsme zjistili, že není co do huby.

Pít co bylo, tyhle otázky už jsme měli vymakaný. Jako kolik je běžná spotřeba rumu a jiných dámských likérů. Ale v nočním dlabanci jsme byli začátečníci. Té noci jsme všechno zblajzli moc brzo! A chuť by ještě byla na nějakou mňamku. A nebylo co. Ani přítomné hospodyňky nevěděly, co teď, o Srňské půlnoci, což bylo ve dvě ráno, dělat. Kde honem něco sehnat.

Když už se zdá vše ztraceno, najde se vždy neohrožený hrdina, který vše zachrání. To známe z dřívějška ze sovětských filmů a dnešní americké nás v tom přesvědčení jen utvrzují.

V dramatické pauze po odehrání písničky, když znělo přímo drtivé ticho rušené jen tím, jak si Věra s Táňou hlasitě vyprávěly o tom, co říkala tamta a co jí na to ta druhá odpověděla, prokládané navíc jen hladovým mlaskáním samců marně pátrajících, kde by se dalo co sežrat, najednou chemik Mirek vztyčil jeden z prstů, jeden z těch několika málo, co mu ještě zbyly. Ťukl se do čela a zařval: „Hahá, já doma něco mám“! A vyrazil do tmavé noci prosvětlované jen miliony hvězd a z dálky od oblak odrazem světel z elektráren, kde pracující plnili plán a aby je v chrupání na noční směně provoz moc nerušil, vypnuli ve tmě odlučovače popílku a filtry, takže údolí od Mostu až po Klášterec zahalila tma, popílek a smrad. Seshora od nás to vypadalo, jako když jsme na ostrově v moři.

Za chvíli se Mirek vrátil a v ruce držel kulatou plastikovou krabičku uvnitř se sledi v láku.

„Kdes to vzal?“ ptala se jeho žena, též vzděláním chemik. „Měl jsem je schovaný v dílně! Sem je tam zapomněl, jak jsem je dělal! Jak jsem do nich sypal ten pepř. A dával papričky!“

„A kdys to dělal?“

„Éééé... Vo Vánocích. Tedy před Vánocema. Sem je pak zapomněl. V dílně. A teď jsem si na ně vzpomněl,“ pravil a odklopil víčko. Začuchal, sebral lžičku, co ležela vedle hrnku s kafem, oblíznul ji, zalovil v piksličce, ochutnal a rozzářeně prohlásil:

„Sou dobrý.“

„Šmarjá, nežer to,“ ozval se jakýsi vzdělaný zbabělec. „Vždyť v tom může bej botulín.“

„Jaký botulín? Co je to botulín?“ ozvalo se z druhého rohu.

„Botulín je,“ pokračoval vzdělanec „je prudký jed…“

„Ale žádnej botulín tam nemůže bejt,“ pravil Milan, „podívej toho pepře, co tam je na dně! Ten by všechny botulíny, co by se tam objevily, zlikvidoval!“

Mirek mlasknul, olíznul hygienicky lžičku, než jí podal dál se slovy:

„Milan má pravdu. Tohle by botulíni nepřežili!“

Po všeobecném ochutnání jsme usoudili i my, že Milan má pravdu, a za chvíli už v krabičce nebyly vůbec žádný rybičky. Tudíž tam nemohl být ani botulín. Logický, ne?!?

A od té doby jsme říkali „botulíni“ aspoň měsíc naloženým řezům ze sleďů v kyselém nálevu námi vylepšeném a doplněném mletým pepřem. Naší to specielní pochoutkou. Jedli jsme to. Často. A přežili jsme to. Fakt je, že v té době jsme ale vůbec netušili, co všechno hroznýho se může v kdejaký potravině skrývat. A co člověk neví, to srdce nebolí.

Pokud byste si chtěli na nakládaných rybičkách pochutnat a vyrobit si je sami, tady je recept:

Kyselé naložené ryby

(POZOR! Zajistíme, aby v době, až se rybičky rozleží, bylo při ruce dostatek piva.)

Rozpis:

2 kg bílé ryby – můžete použít i vánočního kapra a udělat si mňamky do zásoby na dlouhé zimní večery

pepř a sůl

500 ml vody

250 ml octa

2 lžičky kuliček pepře – bezvadný je barevný, hezky to pak vypadá

2 lžičky kuliček nového koření

2 lžičky hořčičného semínka

4 bobkové listy

1 lžíci cukru

3 cibule

3 mrkve

3 petržele

1 celer

mletý černý pepř podle nátury

pálivé papričky, doporučuji bulharské „rohy“

Příprava jídla:

Ryby omyjte, zbavte šupin, vykuchejte a naporcujte. Šikovné je naporcovat je na podkovy. Porce uložte na 48 hodin do lednice. Pak je znovu opláchněte. Svařte vodu s octem, nalijte ji na ryby a nechte je dalších 48 hodin odpočívat v chladu. Pak šupináče – pokud se jedná o kapra – stáhněte z kůže a vyjměte páteř i větší kosti Ostatní bílé ryby většinou není nutno stahovat.

Mezitím připravte kořeněný nálev: ve vodě s octem povařte nakrájenou zeleninu, koření a cukr. Nebo použijte koupený nálev, na zeleninu však nezapomeňte.

Nakrájejte ryby na kostky či proužky, proložte je zeleninou a zalijte nálevem. Pro milovníky ostrého je možno nasypat na dno mletý pepř a mezi rybí maso vložit pálivé papričky

Uložíme v chladu a necháme zrát a rozkládat tak dlouho, dokud máme odvahu. Pokud je dobrý lák, jsou dobře rozložené už po týdnu.

Pokračování příště

Václav Vlk st.

Pokud vás vyprávění a recepty zaujaly, mám ještě posledních pár kusů na skladě pro Vás s výjimečnou cenou. Objednat můžete na kaiserova@jonathanlivingston.cz

Cena 100 Kč +70 Kč poštovné, pokud zaplatíte dopředu. Na dobírku 100 Kč+120 Kč poštovné. Bohužel pošta nám podražila.